Dědictví džihádu: islámská svatá válka a osud nemuslimů (I.)

Dědictví džihádu: islámská svatá válka a osud nemuslimů (I.)

Ilustrace na obálce nese název “Prorok, Ali a Společníci během masakru zajatců z židovského kmene Beni Kurajza [Banu Kurajza]”; autor: Bazil (Muhammad Rafi); vydáno: devatenácté století; Kashmiri, 17. list 108b. Reprodukováno s povolením Britské knihovny. [1]

Konsensuální muslimská historie masakru Kurajzů pochází od klasických muslimských učenců hadísů (údajných výroků a skutků Mohameda, jak je zaznamenali zbožní muslimští vypravěči), od životopisců Mohameda (obzvláště od Ibn Isháka), právníků a historiků. [2] Příběh zní takto: Kurajzové byli obviněni z napomáhání silám Mohamedových nepřátel, čímž porušili smlouvu s ním, a následně byli odříznuti od světa a obleženi. Kurajzové přišli dvakrát s nabídkou, že kapitulují, opustí svojí pevnost a zanechají za sebou svojí zem a majetek. Původně žádali o možnost vzít si sebou jeden velbloudí náklad na osobu, ale když Mohamed tento požadavek odmítl, požádali ho, aby jim umožnil odejít bez jakéhokoliv majetku, pouze se svými rodinami. Mohamed ale trval na tom, že se musí vzdát bezpodmínečně a podřídit se jeho soudu. Dohnáni ke kapitulaci byli Kurajzové odvedeni do Medíny. Muži byli s rukami svázanými za zády zavřeni na dvoře, a o ženách a dětech se říká, že byly zavřeny na jiném dvoře. Třetí (a poslední) prosbu o shovívavost přednesli Mohamedovi kmenoví spojenci Kurajzů z kmene Aus. Mohamed jí opět zamítl, a jako soudce vybral Sada Muadha z kmene Aus, který brzy vynesl stručný rozsudek: muži měli být zabiti, ženy a děti prodány do otroctví, kořist rozdělena mezi muslimy.

Mohamed schválil rozsudek prohlášením, že Sadův soud byl soudem božím proneseným z místa nad sedmi nebi. Šest až devět stovek mužů z kmene bylo tedy na Mohamedův příkaz odvedeno na medínské tržiště. Byly vykopány příkopy a muži byli setnuti. Mladíci, kteří ještě nedosáhli puberty, byli ušetřeni. Ženy a děti byly prodány do otroctví, a mnoho z nich bylo také rozdáno jako dary pro Mohamedovy společníky. Podle Mohamedova životopisce Ibn Isháka si Mohamed vybral jednu z kurajzovských žen (Rahjanu) pro sebe. Majetek Kurajzů a další jejich vlastnictví (včetně zbraní) byl rozdělen jako kořist mezi muslimy. Následující detaily jsou zaznamenány v muslimských zdrojích konzistentně: soudce (Sad Muadh) byl vybrán samotným Mohamedem; Mohamed osobně dohlížel na kruté popravy; Mohamed si vzal za manželku ženu (Rahjanu), která byla předtím manželkou zabitého příslušníka kmene Kurajzů; muslimové získali díky masakru značný majetek (t.j. majetek, příjmy z prodeje zotročených); kmen Kurajzů byl vyhlazen.Prominentní hanáfistický právník Abu Jusuf († 798), který byl poradcem abbasidského chalífy Haruna al-Rašída († 809), napsal ve svém díle o džihádu následující:

Jak zaznamenal M. J. Kister, al-Mawardi († 1072), další prominentní právník z Baghdádu, popsal masakr Kurajzů jako náboženskou povinnost uloženou Mohamedovi. Kister cituje al-Mawardiho takto: “(Mohamedovi) nebylo povoleno prominout boží příkaz, který byl nad nimi vynesen; mohl jim prominout pouze (provinění) týkající se jeho vlastní osoby”. [4] Pojetí, že tento masakr byl posvěcen bohem zjevením Mohamedovi, je podle Kistera odrazem “současného (v roce 1986) sunnitského pohledu na zabití Banu Kurajza”. [5]W. H. T. Gairdner, který také vycházel výhradně z muslimských zdrojů popisujících masakr Kurajzů, zdůrazňuje ústřední roli, kterou v uspořádání události sehrál samotný Mohamed:

Muslimové měli okamžitě po masakru velký užitek z majetku Kurajzů, který si vzali jako kořist. Získaná země a majetek pomohla muslimům získat ekonomickou nezávislost. Vojenská síla medínské muslimské společnosti vzrostla díky získaným zbraním, a skutečnosti, že ženy a děti zajaté jako otroci byli prodáni za koně a za další zbraně, což podpořilo růst muslimské armády a další dobývání. Židovský kmen Kurajzů naopak přestal existovat.Nakonec text v jazyce farsi, který ilustraci doplňuje (nad a pod ním, na obálce není z prostorových důvodů reprodukován), se, s odhlédnutím od jeho šíitského kontextu, zaměřuje na užitek, který měl z masakru Ali:

Poznámky

[1] Charles Rieu, Catalogue of the Persian Manuscripts in the British Museum, Londýn, Britské muzeum, 1966. Příloha k Catalogue of the Persian Manuscripts in the British Musem (Londýn: British Museum Publications for the British Library, 1977), str 211.[2] Shrnuto, M.J. Kister, “The Massacre of the Banu Qurayza: A Re-examination of a Tradition”, Jerusalem Studies in Arabic and Islam 8 (1986): 61-96.[3] Abu Yusuf Ya’qub, Le Livre de l’import froncier, překlad Edmond Fagnan (Paříž: Paul Geuthner, 1921); překlad do angličtiny v Bat Ye’or, The Dhimmi - Jews and Christians under Islam (Cranbury, NJ: Fairleigh Dickinson University Press, 1985), str. 172-73.[4] Kister, “The Massacre of the Banu Qurayza”, str. 69.[5] Ibid., str 70.[6] W.H.T. Gairdner, “Muhammad without Camouflage”, Muslim World 9 (1919): 36.[7] Překlad Fatemeh Masjedi.

www.pravdaoislamu.cz