Kateřina Winterová: Vždy jsem byla spíš pozorovatel

Kateřina Winterová: Vždy jsem byla spíš pozorovatel

V 90. letech jste byla zpěvačkou kultovní kapely The Ecstasy of st. Theresa. Muzika vám nechybí?

Ano, ta kapela se stala kultovní, ale to jsem si v té době vůbec neuvědomovala. To mi dochází, když mi to někdo připomene, jako teď vy, nebo mě potká na ulici a řekne, že mu ta hudba třeba zachránila život. To se opravdu stalo a já se trochu lekla. Netušila jsem, že jsme měli takovou zodpovědnost.

Kapela byla pro mě spojená s určitým věkem, kdy nikdo z nás neměl rodinu, zato o to větší potřebu vyjádřit se, dělat si věci po svém, možná i vzdorovat a zkoušet různé hranice všeho možného, hlavně v hudbě. Já postupem času našla jiné kanály, kterými se mohu vyjádřit, a jsou možná srozumitelnější publiku i mně samotné.

Mám rodinu, děti mi změnily pohled na svět a já se stala vyrovnanější a šťastnější. V hudbě jsem si řešila i své vnitřní emoce, problémy. Takže to období mi nechybí, ale moc ráda na něj vzpomínám. Jsem ráda, že mě ta zkušenost potkala. Já totiž vždy chtěla být zpěvačkou.

Takže ne herečkou?

Zpěvačkou. Už od předškolního věku. Až později se to transformovalo v herečku, protože jsem chodila na dramaťák. Po konzervatoři jsem pak dělala kapelu i divadlo. Byly to pro mě dva rovnocenné světy a já mezi nimi balancovala.

Ano, kapela měla v mém životě svůj čas. Je fajn, že je naše tvorba zaznamenaná, že si lidi mohou tu hudbu pustit a pořád jim dělá radost. A nakonec z toho mám i toho Anděla za zpěvačku. (směje se)

Jak se vám líbil muzikantský život? Asi se nedá moc mluvit o zdravém životním stylu.

Já nikdy nebyla typ, který by vyhledával bujarou společnost. Byla jsem vždy spíš pozorovatel. Jasně, občas jsem se opila, vykouřila spoustu cigaret a kolik různých baget jsem snědla na pumpách! Ale nemám pocit, že bych plně žila to, na co asi narážíte.

Podle mého v profesích, kde chybí pravidelný rytmus, zdravý životní styl vždy trpí. Když chybí jakýsi řád, je jedno, zda jste zpěvačka v kapele nebo pekařka. Člověk se musí hlídat, vytvořit si vyhovující návyky, aby pak mohl snáze fungovat.

Balancovala jste mezi kapelou a divadlem a nyní mezi divadlem a kuchyní. Asi byste jenom na jevišti nebyla šťastná?

Baví mě výzvy a příležitosti, které se týkají toho, co mě v životě osloví. Vždy jsem tíhla k bylinám a rostlinám obecně, stejně jako k tomu se trochu předvádět. Jsou věci, které mě chytí za srdce a jsem ráda, když k nim něco můžu říct nebo napsat a někomu to navíc přinese radost, nové informace nebo inspiraci. A to zase přináší radost mně.

A v současné době je to Národní divadlo, Herbář, můj web Culina Botanica (magazín o přírodě, vaření a zdraví) a témata kolem zahrady a receptů.

Děláte to naplno. Vždyť vloni jste podnikla cestu za kořením do Indie!

Ano, píšu o ní i v kuchařce Světová, která byla inspirovaná kořením a také herbářovým výletem do Indie.

Jak k němu došlo?

Říkali jsme si, že bylin jsme v Herbáři zmapovali celkem dost, ale co koření? To jsou přece také byliny, co se tedy na ně podívat zblízka? Do Indie jsme vyrazili proto, že se tam pěstuje většina druhů koření na světě. Bylo to famózní a fascinující, i když to pro mě znamenalo asi jenom pět dní pobytu.

Byl to takový intenzivní průlet indickými plantážemi a farmami a byl úžasný. Doteď na něj vzpomínám a čerpám z něj. Jen tak se odhodlat jet do Indie nebylo vždycky moje gusto, to spíš na chladnější sever. Ale jsem moc ráda, že jsem to zažila. A že jsem v ruce držela třeba rozkvetlý hřebíček, což u nás neuvidíte ani v botanické zahradě.

Že jsem viděla, jak vypadá muškát ve své pravé podobě, že je to taková hruštičko-meruňka, co skrývá spoustu vrstev, podobně jako náš vlašák.

Díky všem těm voňavým zážitkům vznikla taková malá encyklopedie, herbář koření, s mnoha recepty a trochou zajímavé historie o cestách koření. Jsou plodiny, které mají na svědomí mnoho, třeba právě hřebíček nebo pepř.

V Národním divadle vám vycházejí vstříc?

Ano, je to milá podpora. Stihnu se tak věnovat plně Herbáři a všem aktivitám okolo něj. Tedy i přípravě, rešerším, přemýšlení o knize, protože ta se často týká toho, co se bude točit. Jak bude vypadat scéna, co budu mít na sobě, koho požádám o spolupráci, kam pojedeme na reportáž, jaký článek vyjde na mém webu...

To si vše vymýšlíte sama?

Mám úzký tým dlouholetých spolupracovníků, kteří mi pomáhají naplnit moje představy. Třeba letos jsem si do Herbáře zvolila téma Doma. Vtipné je, že vzniklo ještě před koronou. Řekli jsme si, že ve světě jsme v minulé sérii byli, tak se pěkně vrátíme domů, ke kořenům, kuchyni „ze zahrady přímo na talíř“.

V Herbáři se letos věnuji starým odrůdám. Během jarní karantény jsem jich i dost vysázela, abych měla divákům co ukázat a uvařit. Na to téma připravuji i novou publikaci, to mě moc baví. Prostě inspiraci z našich záhonů, luhů a hájů.

Inspirativní to je, protože jste navíc u vaření krásná, upravená a stylově oblečená.

Ano, děkuji za kompliment, je to však pětadvacet minut v televizi. Nepředstírám, že v civilu chodím v šatech i na pole. Není to dokument, i když ten by byl asi zajímavý a v teplákách (směje se). Je to prostě show a já jsem herbářová parádnice.

Zmínila jste styl „ze zahrady přímo na talíř“. Ono asi našim předkům nic jiného ani nezbývalo, byli ekologičtí přirozeně.

Naši předkové o tom nepřemýšleli, to je naše pojmenování něčeho, k čemu se snažíme vrátit. Když se bavím o předcích, mám na mysli hlavně ty před průmyslovou revolucí. My si to možná romantizujeme, ale život byl tehdy docela krutý. Museli žít v souladu s přírodou, ta určovala řád života. Takže udržitelný způsob života byl samozřejmostí, ne výsadou jako dnes.

K tomu všemu měli ještě náboženství, silnou víru, aby jim pomohla přežít, když byla třeba neúroda. A díky němu i nějaké ty sváteční chvíle.

Ve středověku bylo svátků až kolem padesáti za rok.

Bylo jich fakt dost. To byly několikery jarní oslavy, podzimní, letní, a aby se všechno přežilo, tak i zimní. Máme je spojené s křesťanstvím, ale vycházely i z pohanských svátků, které byly pěkně spjaté s chodem přírody.

Každoročně si byl cyklus ročních období dost podobný, ne jako teď, kdy počasí lítá nahoru, dolů. Takže oni opravdu neměli moc na výběr. Jeden rok se urodila jablka, pak bylo víc žita, potom zase hub. Museli brát život, jak přicházel a hodně se modlit.

Až přišla průmyslová revoluce...

A ta nepřinesla jen to špatné, ale i zlepšení, aby byl život snazší. Mimo jiné bohužel taky umělé prostředky, aby zelenina a obilí rostly rychleji, lépe a bez škůdců. Jenže to už nemá s přírodou mnoho společného.

Chápu však, že nakrmit takovou masu lidí je složité. Dřív jsem bývala nesmiřitelnější, ale dnes tomu vývoji rozumím. Ten ale přestává fungovat, protože se zapomnělo, že nelze jen brát a množit. Jsme najednou všichni v pasti. Půda je nemocná, voda je nemocná...

Roztají nám ledovce, pochcípají zvířata a otočí se Golfský proud? Je to vše postavené na hlavu. Prostě jsme to přehnali a teď se to dostatečně neřeší kvůli různým zájmům a penězům, které z toho plynou určitým lidem.

No právě, takže co s tím?

Jednoduše se to říká, hůř odčiňuje. Jsem ráda, že díky Herbáři vidím lidi, co se snaží hospodařit s půdou dobře, a to, co zdravého vypěstují, posílají jiným lidem. Ti si jejich výrobky koupí a tím zase ty farmáře podpoří. Jsem ráda, že k tomu procesu mohu přispět, inspirovat.

Dříve jsem měla pocit, že musím zachránit všechno. Zrecyklovat všechen plast, vytřídit veškerý odpad a zasadit pět set stromů. To by se ale člověk zbláznil. Je lepší být jako naši předci a přemýšlet o rozvržení sil. O tom, co můžu udělat já, a stačí malý kousek.

Jsem přesvědčená, že například jedno bio jídlo denně změní mnoho kolem nás, učím to tak naše děti. Když už mám zahrádku, neliju tam chemii, to udělat můžu. Nebo hledám staré odrůdy, které mi dají semínka, a z těch si pak mohu pěstovat sama. Třeba i jen pro potravu hmyzu a ptáků. Někdy nakupuji bez obalu. A jiný má bez obalu rovnou obchod. Všechny tyhle aktivity obdivuju a podporuju.

Jsem ráda, že jsou mladí lidé - a nejenom ti samozřejmě - naštvaní na momentální ekologickou situaci a chtějí něco změnit, protože mám doma děti a chci, aby žily v lepším světě. Nebo aspoň ne v horším.

Pěstovala jste také osm set let starou aztéckou dýni. Jak se vám dostala do rukou?

Na její semínka jsem narazila na internetu. Byla z Ameriky, taková raritka. Chtěla jsem zkusit, zda tady vyroste. Baví mě její chuť, i když není sladká jako třeba hokkaido, která je už více šlechtěná. Tahle je víc vodová, její struktura je dobrá třeba do vývaru.

Ale hlavně, zahradník chce vidět ten svůj plod, i kdyby nebyl bůhvíjak výstavní a chutný. A i když si řekne, že už to nebude příště pěstovat, stejně to zasadí.

Proto miluju Karla Čapka, který zahradníkovy pocity uměl perfektně popsat (v knize Zahradníkův rok, 1929). Vydávám svůj kalendář - Zábavný kalendář, do kterého kromě úryvků ze starých časopisů musím vždy zahrnout Karla Čapka, jehož fejetony jsou úžasné. Přesně vystihují můj vztah k pěstování.

Nejsem učený profík, spíš poučený amatér, a nezlobím se, když se něco nepovede. Jsem ale šťastná, když se zadaří.

Jak se staví zbytek rodiny k pracím na zahradě?

No, pracují tam. Když je třeba vykopat brambory, vykopáváme brambory, když se musí vysbírat mandelinka, sbírá se mandelinka. To samé s květy měsíčku, okopáváním a pletím. Děti za to dostanou nějakou korunu, to víte, doba je zlá (směje se).

Váš syn prý i vaří, a dokonce si na palačinky semlel mouku!

Ano, semlel, bavilo ho to, protože jsme si pořídili speciální mlýnek.

Já se lekla, že pěstujete i obilí.

Ledaže bych byla super žena, s polem se žitem i kombajnem, který si sama opravím (směje se). Tak to ne. Ani to neplánuju.

Čerstvě namletá mouka je fajn, protože melete celé zrno, což dá spoustu čerstvých cenných látek a bohatší chuť, než jsme zvyklí. Navíc je trošku teplá, to je zážitek. V člověku se probudí něco prehistorického.

Po ránu si udělat kaši z čerstvé mouky je zdravé a moc dobré. Ale chápu, že to není pro každého a koupit si opravdu dobrou mouku dnes není problém. Děti to baví, tak ať si vaří. Musím ten mlýnek zase oprášit. Je to perfektní zábava, a ten borčus po dětském vaření mi vůbec nevadí.

Syn se už vypracoval, mohl by si z fleku otevřít palačinkárnu.

Kolik mu je?

Dvanáct a začal s tím asi v osmi nebo devíti. Nedávno jsem mu říkala, že by mohl začít i s houskami, protože pořád dělá jen sladké. Tak se naučil rohlíky. Umí perfektně kynuté těsto. Jestli někdo převezme kuchařské otěže v Herbáři, bude to můj syn. (směje se)

Chovat zvířata vás neláká?

Ne, to už je velká zodpovědnost. I když jsem většinu života strávila se psy. Teď už mi stačí, že se staráme jen o kočičí nalezence. A pokud jde o potravu: dříve jsme si s rodinou brali na sezonu kuřata a krůty, a tak jsme si své maso odchovali. Měly v koutě zahrady výběh. Ale je to samozřejmě náročnější než se záhony na zahradě.

Jsem ráda, že máme sousedy, kteří mají králíky, nebo že mohu jet na farmu, kde vím, že koupím dobré maso. To mi momentálně vyhovuje.

Včely vás nelákají?

Na ně si netroufám, i když roj divokých včel jsem už v rukách měla. Je to ale moc životů, co mě přesahují. Letos mám zapůjčený čmelín od Čmeláků Plus, nezávislé skupiny ochránců a milovníků nejen čmeláků, ale přírody vůbec, která se věnuje hlavně osvětě a záchraně, protože čmeláci jsou ohrožený druh. Ubývá jich, a přitom to jsou důležití opylovači.

Takže mám čmelín první sezonu, ale myslím, že si ho nechám, aby na jaře mohla přilétnout nová matka. Čmeláků je míň, jsou větší než včely a taky potřebují péči.

Asi to mám s nimi jednodušší než se včelami, i když ty miluju a na zahradě jim vysazuju spoustu kytek. Čmeláci mě ale fascinují.

Jak se staráte o čmeláky?

Denně se jim musí čistit česno se záklopkou, která chrání vstup do čmelína. Když lezou dovnitř, popadá jim pyl z rousků na nožičkách a může se nalepit na tu záklopku. Kdyby se to nevyčistilo, záklopka zůstane pootevřená, netěsnící, což by mohlo přilákat predátory. Ti by pak ve čmelíně udělali paseku.

Ráda u toho domečku trávím čas. Dívám se, jak přilétají a odlétají čmeláčí dělnice, a pak mám taky ráda klapání té záklopky. Je velmi uklidňující, prostě alfa vlny pro mozek.

Mnoho lidí, kteří chovají čmeláky, si je postupně umísťuje co nejblíže k domu, aby mohli poslouchat ten zvuk. Pro mě se čmelák stal takovým domácím mazlíčkem. Myslím, že hmyz má schopnost lidi zklidnit a vyladit. Mě osobně fascinuje. Bez něj bychom byli ochuzení. Snažím se hmyz ukazovat i v Herbáři a napravovat mu pověst plnou lidských předsudků.

Měla jste v létě bohatou sklizeň?

Na jaře jsem poctivě zasela a mám pocit, že se zadařilo. Přes léto jsem hlavně točila Herbář. Jezdili jsme po krásách Čech a za inspirativními lidmi a přírodou. Diváci se mají od října na ČT 1 opět na co těšit.

Také jsem připravovala další kuchařky, které budou od podzimu takovým malým překvapením pro fanoušky, stejně jako novinky na mém webu. Vyšel i můj v pořadí druhý Zábavní kalendář pro rok 2021. Věřím, že opět potěším milovnice tradic, přírody a romantiky zašlých časů. Tvořit ho je vždy velká radost. Ano, pro mě to je bohatá sklizeň a ráda se o ni podělím.

Vidím, že jsme zase hovořily hlavně o přírodě a o herectví moc ne. Měly bychom to napravit, nemyslíte?

Moje herecké kolegyně se na jaře během korony zašily na chalupách a rýpaly se s láskou v hlíně podobně jako já. A já to teď mám kromě herectví jako velké téma, takže myslím, že je to v pořádku.

Vaše poslední filmová role byla alkoholička ve filmu Bourák. Tak tomu říkám protiúkol.

Jde o hereckou práci a ta se zahraje, nemusí se naštěstí odžít. S Ondřejem Trojanem moc ráda pracuju. Seznámili jsme se na filmu Toman a velmi si porozuměli.

Pak mi nabídl tuhle bláznivou roli mladé babičky Elvíry. Já se opatrně ohradila, zda není pro někoho jiného. „Jo, takové nápady tady byly, ale já chci tebe,“ odbyl mě. „Budeš to hrát ty, máš komedii v sobě.”

To, že nějaký režisér pochopil, že mohu být i vtipná a zahrát někoho jiného než tragickou postavu, bylo zadostiučinění.

Velmi jsem si to užila, jen jsem si říkala, proč musím v jeho filmech vždy vykouřit tolik cigaret, když nekouřím. Ale pár dní jsem jako Elvíra přežila.