Vybrat si auto je umění | Autíčkář se ptá | Autíčkář.cz

Můj kamarád, který se o auta vůbec nezajímá, chtěl auto „dělníka“ za 100 tisíc (už je to asi 10 let zpátky). Párkrát jsem o tom s ním mluvil, ale nebylo to snadné. Přišlo mi, že požadavky měl pokaždé trochu jiné. Jasný byl asi jen rozpočet. Nakonec jsem mu vybral Ford Fusion – malé zvenku, velké uvnitř, bez nějakých servisních problémů, levné na údržbu. Souhlasil a auto se mu líbilo. Myslel jsem si, že mu pak třeba nějaké auto v inzerátech najdu a půjdeme ho koupit. Omyl. Jednoho dne mi volá, že stojí v autobazaru a líbí se mu tam Hyundai Accent. Co? Zopakoval jsem mu, proč by byl asi Ford lepší. Zavěsil a volá za hodinu, že už je doma. A koupil Peugeot 307. Když jsem se ho zeptal proč, tak povídal, že má fakt pěknou modrou barvu, tak ho vzal. No chápete to? Na jeho obranu – Peugeot tu modrou metalízu na tři sta sedmičkách trefil fakt hezkou, ale stejně …

Já to možná na jednu stranu chápu. Auta ho prostě nezajímají, potřebuje se jen někam dostat. Když vybere jakékoli normální auto a nebude to nic exotického nebo složitého, tak mu vlastně všechny auta poslouží dostatečně dobře. S Peugeotem odjezdil pár let a řešil spíš problémy daného kusu, než typu auta. Takže vlastně dobrý.

Přidám ještě druhý příběh z mého okolí – bývalý majitel úspěšné autodopravy si chtěl na odchod do důchodu pořídit poslední nové auto, se kterým vydrží. Píše se rok cca 2005 a rozpočet lehce nad milion. Nakonec si vybral VW Passat, ale odjížděl s Peugeotem 607. Jak je to možné? Při příchodu do dealerství VW čekal, že se ho někdo ujme. Prý se tam procházel 15 minut, a když už prodejce sám oslovil, ten ho požádal o strpení. To už psychicky nevydržel. Nejblíže byl pak dealer Peugeot, kde se o něj začal prodejce starat už u vstupu. Chápu, že k pořízení auta patří i nějaký servis služeb před koupí, ale koupit jiné auto jen abych se těch pár hodin při výběru cítil lépe, a pak několik let jezdil autem, které jsem si vlastně původně nevybral?

My jsme tady snad všichni (nebo alespoň větší část) ujetí na auta a tímto článkem bych chtěl spíše nastartovat diskusi o tom, jak vybírá auto pravý Autíčkář – TY?

Já začnu – u mě je trochu problém, že skoro každý den bych chtěl auto jiné :). Vlastně ale vždy vybírám jen mezi těmi méně obvyklými auty a schválně vynechávám to nejprodávanější, a to jen z důvodu, že nechci mít na parkovišti stejné auto jako půlka sousedů. Není to tak, že bych třeba Škodovku neměl rád, naopak jsem překvapený, jak dobrý ty poslední modely (obzvlášť poslední Superb nebo trojková Octavia) za dané ceny jsou, ale kvůli rozšířenosti u nás je mám spíš v záloze. Můj výběr tak vlastně dost iracionálně vyřazuje ty nejověřenější.

Když už je konečně rozhodnuto, že se reálně auto koupí, většinou už zbývá nejužší výběr kandidátů, řekněme tak 4-5 modelů. Trochu si projdu ty internety, zhodnotím podrobnosti a vždycky mi zbydou dvě auta, mezi kterými se pak pár dní a týdnů (nebo hůř, ještě déle) nemůžu rozhodnout. Otravuju s tím manželku, kamarády, rodiče, sousedy, dřív spolužáky, dnes už spíš kolegy v práci. Pokaždé, když už mi to nějak rozhodnou, argumentuji – vždyť ale přece to druhý má tohle a taky tamto. Vždy to skončí tím, ať už si něco koupím a neotravuju. Aspoň, že ta naše želva v akváriu mě vydrží poslouchat hodiny. Občas i vypadá, že jí to zajímá a pohnutí hlavou beru jako rozumné přikyvování.

Když už se nakonec pro jeden model rozhodnu, je tu druhé dilema – je lepší zvolit starší model z posledních let výroby? Vysoká výbava a vychytané „dětské“ nemoci jsou plusem, morální zastarání a chybějící nové vychytávky mínusem. Nebo raději jeden z prvních ročníků nového modelu s modernějšími výrobními postupy, ale s vyšším nájezdem a slabším motorem?

Po obrovském vnitřním boji a konečném rozhodnutí se pro konkrétní model, přichází na řadu výběr motoru, výbavy, barvy, stavu atd. Bože, takových proměnných. Většinou to skončí tak, že chci úplně všechno – nejlepší motor, nejvyšší výbavu ideálně se všemi přítlaky, zakázkové barvy a ve stavu jako by sjelo z výrobní linky, a to právě poslední den výroby daného modelu. Jo, moje vysněná 15 let stará ojetina, za kterou jsem schopný utratit tak 15 % její původní hodnoty. To je to vysněné auto.

Přichází střet s realitou – inzerce. Zjišťuji, že moje vysněné auto ani reálně neexistuje, natož, abych si ho mohl koupit za částku se správným počtem nul. Nejhezčí kousky jsou klasicky mimo rozpočet a jsem rád, když mám alespoň na ten střed nabídky, občas ani to ne. Mám tu většinou minimálně desítky (nebo stovky) inzerátů. Tady se hodí filtry, které internetové stránky nabízí (sauto, tipcars a podobně). Zaškrtnu nejnutnější výbavu a výběr je na polovině. Většina autobazarů si dá záležet na tom, aby veškerou výbavu uvedli (ti se tím živí). Jenže u soukromníků je to často jiné. Inzeráty neúplné, občas s překlepy … Prostě je potřeba projíždět jednu fotku za druhou a odhadovat jaká výbava tam asi může být podle vynechaných tlačítek. Na oblíbeném bazoši pak filtry nejsou žádné a občas ani to hledání podle základních slov není korektní, takže zas klikačka na pár dní.

Zbývá ideálně třeba 5 inzerátů. Každé z aut je ale vždycky jiné – jedno má tempomat, ale nemá vyhřívané sedačky, druhé přesně naopak. Třetí je sice bez výbavy, ale s nižším nájezdem. Čtvrté má výbavu i stav super, ale cena je zas pár (desítek) tisíc přes rozpočet. No a páté má super výbavu, prej i stav, ale je focené někde u sídliště v Chánově. Dobře, to páté by se do výběru asi nedostalo. A zas přichází ten vnitřní boj, otravování všech v dosahu a bezesné noci.

Další kapitolou je pak obhlídnutí zbylých dvou nebo tří kandidátů. Zde funguje zákon schválnosti a já, jako obyvatel Českých Budějovic, si vyhlídnu snad vždy jen auto v Ostravě, Náchodě a Karlových Varech. Podívat se ale samozřejmě chci na všechny…

A takhle to vlastně pokračuje dál. V každém kroku, který se blíží samotnému pořízení auta, existuje vždy více možností. Většinou to neznamená, že jedna z nich je horší než druhá, jen je jiná a člověk, který se chystá utratit velkou část těžce našetřených úspor zkrátka nechce udělat chybu, se kterou pak bude pár let žít.

Já jsem dřív většinou kupoval auta levná a věkově někde kolem deseti až patnácti lety stáří. V tu chvíli už je většina vážných vad vyřešených a o servis jsem se vlastně skoro nikdy nezajímal, stejně jako jsem si třeba nikdy nepočítal TCO. Jak ale člověk začne vydělávat a dosáhne na dražší a složitější auta, tak se mi potvrdilo, že alespoň nejčastější problémy daného modelu by bylo dobré znát.

Možná jsem to popsal jako nějaké drama, je to však jedna z mých nejoblíbenějších činností, na jejímž konci většinou čeká obrovská radost z nově pořízeného ideálního auta.

A jak to máte vy? Zapojujete do svého výběru více rozum a kalkulačku nebo si svoje milované auto koupíte stůj co stůj? Máte pevně stanovený rozpočet a vybíráte nejlepší možnou volbu v daném limitu nebo máte své oblíbené auto a na něj zkrátka tak nějak šetříte? A jak moc Vás při výběru třeba ovlivňují předsudky? Každý to má trochu jinak a jsem zvědavý na Vaše příběhy.