Anna Schmidtmajerová: Když si to v hlavě srovnáte, tělo udělá cokoliv

Anna Schmidtmajerová: Když si to v hlavě srovnáte, tělo udělá cokoliv

Jak mateřství prožíváte?

Je to krásné. Vždy jsem se usmívala nad matkami, co se rozplývaly nad krásou mateřství a tvrdily, že mateřská láska je nade vše. Přišlo mi to nadsazené. No a teď mě to taky postihlo. Mateřství je velká věc. Emílie je skvělý parťák. Je vtipná, a když ji nic netrápí, i usměvavý pohodář.

Věnovala jste se herectví a taky akrobacii. Jak jste se vyrovnávala s omezeními, která mateřství přináší?

Nejvíc ze všeho mě omezil covid. Byla jsem těhotná, když to celé začalo, a byla jsem trochu v nervech, jak se celá situace bude vyvíjet. Nechtěla jsem totiž být u porodu sama, chtěla jsem u sebe mít svého partnera. Naštěstí se mi podařilo rodit v termínu, kdy to bylo již asi deset dní povoleno. To se mi moc ulevilo.

Rodila jsem v porodnici v Nymburce, kde byli velmi vstřícní. Bylo moc milé, že za námi mohl partner občas přijít. Zdravotníci vycházeli rodičům zkrátka vstříc. Snažili se sice dodržovat omezení, ale zároveň nechtěli porušovat rodičovské pouto, což je skvělé. Takže mě ze všeho nejvíc omezila covidová opatření, až potom to, že jsme měli doma mimino.

To je velká životní změna, nebo ne?

Ano, to je. Přesto jsem i s Emílií zvládla trochu pracovat. Za covidu a ještě těhotná jsem pomáhala v agentuře mojí agentky, kde jsem občas nahazovala texty kolegům na kameru. Moc mě to bavilo. Byla to práce bez stresu, kde mi o nic nešlo. A tak jsem si to dost užívala.

Vaše sestra Johana je také herečka, najde si čas být tetičkou?

Rozhodně. Má sice hodně práce, protože odložené projekty se začínají realizovat. Má teď asi čtyři divadelní premiéry a zároveň oprašovačky věcí, které se nazkoušely a daly se k ledu. Ale když to jde, snaží se k nám přijít. Čas s Emílií tráví, zrovna včera uspávala. Jsou výborní parťáci.

A co probrečené noci?

Myslíte moje, nebo dcery? (směje se)

Dcery, samozřejmě. Jak je zvládáte?

Pár jich bylo, když byla úplně malinká. Bylo bolení bříška a já vyzkoušela vše, co jsem znala, ale nic moc nepomáhalo. Naštěstí to nikdy netrvalo celou noc. Vybalancovali jsme to vždy. Ale slyšela jsem, že některé maminky to mají o dost horší, takže těch pár nocí se vydržet dalo. Pak už jsme věděli, jak na to.

Jaká jste matka? Liberální, nebo tradiční?

Myslím si, že dítě musí mít hranice a režim. Cítím to i na Emílii. Když jsme měli pár dní rozvolněné lážo plážo, bylo znát, že jí to nesvědčí. Je důležité, aby se v určitou hodinu najedla a šla spát, i když se jí třeba moc nechce. Chce třeba dělat něco jiného, ale od toho jsem rodič, abych ji navedla, co je v tu chvíli dobré. Vím, že když se vyspí, bude jí líp.

Snažím se stanovit hranice a vyčlenit si čas i pro sebe. S dcerou jednám spíš jako s parťákem, a ne jako s malým miminem. Mluvím s ní jako rovný s rovným. Tak uvidíme, co to přinese.

V některých divadelních představeních se věnujete akrobacii. Dokonce jste jako těhotná cvičila ve výšce bez jištění. Jak to tehdy bylo?

Je to tak, ale nedělala jsem nic nebezpečného pro mě nebo miminko. Snažila jsem se to vždy upravit tak, abych se cítila komfortně. Taky mi jedna lékařka potvrdila, že v těhotenství není nutné ukončit fyzickou aktivitu, na kterou jste zvyklá. Jde jen o to, že k sobě musíte být vnímavá, a pokud je vám u toho dobře, pak je vše v pořádku.

Nebála jste se?

Mám k tomu zdravý respekt, což je v pořádku. Měla jsem to tak, i když jsem byla těhotná, a mám to tak i teď.

Jak jste se po porodu vracela do kondice?

Tím, že se zavírala divadla, nebyl můj návrat na jeviště po porodu tak rychlý. Snažila jsem se sama trochu nabrat fyzičku, ale s dítětem je to těžké. Chvíli to tedy trvalo, než se to začalo zlepšovat. Nejvíc se to pohnulo toto léto, kdy jsme si na dovolené s mým partnerem každý den spontánně zacvičili. Udělali jsme si nějaké zpevňovačky a já pak tento režim dokázala udržet i sama.

Věděla jsem, že to potřebuju, protože mě na podzim čeká natáčení a hraní. Patnáct minut denně není moc a něco to tělu dá. K narozeninám jsem dostala in-line brusle, což u nás v Poděbradech, kde žijeme, využiju. Máme tu perfektní dlouhé cyklostezky. Na in-line bruslích jsem jezdila i s kočárem. Nebylo jednoduché se po porodu rozhýbat, ale nějak to jde, i když tělo už je jiné.

Objevila jste se ve filmu Zátopek, jaká to byla práce?

Moc hezká, i když natáčení bylo místy náročné. Točila jsem také davové scény, při kterých bylo pro režiséra Davida Ondříčka a celý štáb nejnáročnější vše zkoordinovat a sladit tak, aby na akci vše klaplo. Začínalo se leckdy v půli dne a točilo se téměř až do rána. A měli jsme se pořád veselit, podle scénáře.

Z čeho jste se měli veselit?

Točila se zrovna oslava vítězství a svatba.

Před kamerou jste se sešla s herci z Dejvického divadla, které znáte z představení Honey. Jaké to bylo setkání?

Partu dejvičáků mám moc ráda a bylo to setkání milé. Zajímavé na natáčení bylo i to, že jsem se musela učit nářečí, i když jsem v něm pronášela jen jednu větu. Měla jsem z toho trochu strach a byla jsem ráda, že těch vět není víc. Bála jsem se, aby to nebylo hloupé vůči lidem, kteří tak opravdu mluví. Byla to velká zodpovědnost.

Chtěla jsem to zahrát dobře, aby to bylo opravdové. Velký dík posílám Martě Issové a Vaškovi Neužilovi, jak to zvládli. Vidět film na premiéře bylo pohlazení. Umím být k českým filmům kritická, někdy mi na nich některé věci nesedí, ale tohle byl jen pěkný zážitek.

Dozvěděla jste se o Zátopkových něco nového?

V povědomí jsem je měla vždy, ale nejvíc jsem se dozvěděla, když se moje sestra Johanka učila roli Dany Zátopkové do hry v divadle Minor. Bylo to zhruba ve stejnou dobu, kdy jsme točili, a ona mi přinesla spoustu nových informací. Měla jsem pak díky ní trochu náskok.

Jak se vám líbí heslo pana Zátopka „když nemůžeš, tak přidej“?

Když jsem závodně plavala, nesnášela jsem to. Když jsme chodili na tréninku běhat, říkala jsem si, jak tohle někdo může říct? Já už nemůžu, dejte mi pokoj, tak jsem to cítila. Neměla jsem ráda, když po nás trenér takto šlapal.

Ale někdy to má něco do sebe a vždy je to o hlavě. O tom, jak si to tam člověk nastaví a srovná. Pak tělo udělá cokoliv. Nikdy jsem nechtěla jít přes svoje možnosti a být k sobě takhle tvrdá. Ale pár takových momentů jsem taky zažila.

Vrátila jste se po porodu i k divadlu?

Ano, přebrala jsem roli po Erice Stárkové v Žítkovských bohyních. To je novinka. Hrneme také věci, co se měly hrát a odkládaly se. Už bych byla radši víc doma než pořád v divadle a doufám, že to tak brzy bude. Myslela jsem si, že si zahraju třikrát čtyřikrát v měsíci a bude klid, ale teď je toho mnohem víc. Je to nahuštěné, ale doufám, že v prosinci už bude líp.

Jiná práce teď není, ale mně to díky mateřství nevadí. Vím, že zase něco přijde. Netrápím se tím. Mám priority sestavené jinak.

Před kamerou jste se nedávno sešla i s Ivou Janžurovou. V komedii?

Ano, je romantická a jmenuje se Jedině Tereza. Humor tam stříká proudem a všichni jsme se dost nasmáli. Tak snad, když jsme se takhle bavili, to bude vidět i na plátně. Moc se mi líbilo, jak byl Igor Orozovič napojený na Janžurku. Jejich scény byly skvělé a perfektně to mezi nimi jiskřilo.

Věnujete se také zpěvu, zpíváte jazz. Kde vystupujete?

Mám koncerty s klavíristou Vladimírem Strnadem. Občas mi něco zkorepetoval. Párkrát jsme se sešli a on mě vyzval ke spolupráci. Vzniklo uskupení Anna, Karel & Jazz. Ladíme to humorně, není to seriózní večer, ale setkání s hudbou, kde se mají lidi pobavit.

Co je pro vás odpočinek?

Vypadá tak, že se vrátím domů do Poděbrad, sednu si na gauč a nechám Emílii, ať si chvilku dělá, co chce. Je velký rozdíl v tepech měst. V Poděbradech je klidnější, tam vydechnu a zklidním se, zatímco v Praze je to zběsilé.

Miluju také odpočinek na józe, věnuju se její bikram variantě ve dvaačtyřiceti stupních. Tam si vždy napravím neduhy v hlavě i v těle. A nejvíc mě uklidňuje fakt, že občas dostávám nabídky, kdy chtějí obsadit přímo mě. Těch by mohlo přibývat.