Spinalonga: ostrov malomocných, v němž zvítězila touha po životě

Osmihektarový ostrov je usazen do malebné zátoky Mirrabello, jen na dohled od přístavu Elounda. Původně byl s pevninou spojen úzkou skalnatou kosou, ale tu na začátku 16. století Benátčané vyhodili s pomocí padesáti sudů střelného prachu do vzduchu. Roku 1578 tu zahájil rozsáhlou fortifikační výstavbu inženýr Genese Bressani a svou práci bral zodpovědně. Vzniklá pevnost totiž bez úhony přežila období čtyř turecko-benátských válek a v její sílu věřili Benátčané natolik, že ji odmítli vydat do tureckých rukou i po poslední porážce.

Půlkruhové dělostřelecké bašty kontrolovaly záliv, přístav, pevninu i moře. Proto se udržela na svém místě i tehdy, když už nad zbytkem Kréty vlály vlajky s půlměsícem. A to až do roku 1715, kdy byla po zničujícím útoku konečně vydána Turkům. Od zahájení první blokády vydržela neporažená neuvěřitelných sedmdesát let.

Ostrov byl následně zasídlen rodinami tureckých rybářů, kteří se ale více než lovem mořských plodů zabývali pašeráctvím. Prakticky beze změn to fungovalo až do roku 1898, kdy se ostrov opět dostal pod krétskou správu.

Kréťané nevěděli, co si s až příliš nezávislým opevněným městečkem počít. Podle oficiálního znění úmluvy o autonomii totiž nesměli být turečtí osadníci násilně vyhnáni. Většina Turků se z Kréty odstěhovala ihned poté, co získala nezávislost, ale ostrůvek Spinalonga se nikomu z nich opouštět nechtělo. Kvetoucí pašeráctví bylo zárukou slibného podnikání i do budoucna.

Řekové, potažmo Kréťani, to nakonec vyřešili po svém. Roku 1903 tu výnosem zřídili leprosárium. Dosavadní obyvatelé tureckého původu se pak odtud raději velmi rychle odstěhovali dobrovolně.

Bez soucitu: mocní přesouvají malomocné

Lepra na Krétě nikdy nepatřila mezi zřídkavé onemocnění, skoro za každou vsí na Krétě stála ohrada či chatrč meskinies, vymezená k dožití místních leprotiků. Především oni stanuli v první várce zasídlenců. Čtyři stovky sesbíraných nebožáků se k přesunu přihlásilo dobrovolně, s vidinou přislíbené zdravotní péče, jiní byli na transportní loďky nahnáni, na udání sousedů či úřednický pokyn, jako dobytek. O této temné stránce krétské minulosti se v průvodcích samozřejmě nedočtete. V říjnu 1904 pak bylo na ostrov přesunuto dalších 251 pacientů z pevninského Řecka.

Po přistání na ostrově čekalo ubožáky nepříjemné překvapení: úřady se sice staraly o transporty, ale ne o zdravotní péči. A Turci za sebou nenechali nic, co mělo cenu. Celé ostrovní městečko tak bylo neobyvatelnou hromadou sutin, lemovanou starými hradbami a dělostřeleckými baštami.

Dvě propojené kupolovité stavby, jediné, které disponovaly střechou, sice byly prohlášeny za nemocnici, onu funkci však plnit nemohly. Po první čtyři roky provozu se sem totiž nevydal jediný lékař. A co bylo zdaleka nejhorší, na ostrově nebyl přístupný jediný zdroj pitné vody. Celá Spinalonga byla bezezbytku závislá na zásobování z vnitrozemí Kréty. A na té žilo jen velmi málo lidí, kteří o malomocné měli zájem. Zesláblí a vyhladovělí leprotici byli prostě po přistání vyhnáni na kamenné molo starého přístaviště – a tím o ně veškerá péče končila. Dál se o sebe museli postarat sami.

Změna přišla až se stávkujícími

Nově příchozí mohli jen doufat, že třeba jednou za dva dny, nebo také za týden, připluje z nedaleké Eloundy loď, která tu v rychlosti vyloží sudy s vodou a slanečky. Po dobu vykládky se nemocní nesměli k přístavišti vůbec přiblížit, protože pak by se sem vyděšeným námořníkům už také nikdy nemuselo chtít. Těch několik pacientů, na něž jejich příbuzní z Kréty nezapomněli, byli vlastně jedinou nadějí všech. Jen díky nim sem občas dorazily zásoby jako datle, sýr či uzené maso.

Internovaným nic nezbylo. Ti silnější si byli schopni vydobýt vedoucí postavení a urvat pro sebe trochu vody či jídla. Ti slabí postupně umírali. Během prvních pěti let se na ostrově Spinalonga téměř nic nezměnilo. Několik chatrčí se dočkalo střech sbitých z fošen, ale tím veškeré stavební úpravy končily. V kamenité a suťové půdě, vyprahlé jako písek, se nedalo nic pěstovat. Všední dny byly naprosto bez perspektivy, kdesi na konci čekala jen bolestivá smrt.

K výrazné změně došlo až s příchodem malomocných z pevniny, z nemocnic v Aténách a Soluni. Nebyli to prostí venkované z Kréty, po generace sžití s tím, jak odtažitě se lidé chovají k malomocným. Navzdory těžké nemoci byli moderně smýšlejícími lidmi, kteří měli vzdělání a pracovní zkušenosti. A se statutem třetiřadých bytostí se nehodlali smířit.

Jádro nově příchozích tvořila skupina malomocných z Atén, která v tamní nemocnici krátce před svým přesunem na Krétu zorganizovala protestní hladovku. Úřadům se ji podařilo ukončit až za pomoci policie. Už to, že nemocní byli schopni zorganizovat akci podobného rozsahu, nasvědčovalo, že nejsou lidmi odevzdaně čekajícími na smrt.

Pevninští nakažení rozhodně nechtěli trávit svá poslední léta v sutinách. Proto se pouštěli do oprav domů, využívali svých stavitelských dovedností a nápadů. Zřídili na ostrově malý kamenolom. Dokonce se jim podařilo zprovoznit i turecký střešní vodosběrný systém a vyčistit staré benátské vodní nádrže. Nedostatek vody byl po celou existenci kolonie palčivým problémem, ale díky zachycování dešťové vody už ne fatálním.

Kritickým bodem důstojného přežití se stala hygiena. Pro malomocné, s těly pokrytými mokvajícími vředy, je každá očista spojená se značnou bolestí. Jenže osobní hygiena je jednou z nezbytných podmínek, aby se nemoc prudce nezhoršovala a aby k ní nepřibyly další infekční komplikace. Začalo se tu tedy s provozem lázní, každý obyvatel ostrova se musel minimálně jednou týdně omýt v převařené vodě. Vyvařovalo se povlečení a oděvy. Aténští malomocní také dokázali ze semínek vypěstovat první pomerančovníky a palmy a dali ostrovu několik stinných koutů.

I tak vládli silnější

Rájem se však leprosárium na ostrově Spinalonga nestalo. Pořád tu platilo právo silnějšího a za všemi výdobytky spořádaného života stálo násilí jedné skupiny proti druhé. Vodu dostali jako první ti, kdo ji hlídali, teprve pak ti, co na ni stáli frontu. A ti, kteří stát ve frontě nemohli nebo přídělový systém kritizovali? Měli žízeň. Takový byl stav věcí zhruba do dvacátých let minulého století.

Výjimečně se v leprosáriu usadili i zdraví lidé. Byl mezi nimi i Antonis Papadakis, kareklas, tedy potulný hráč na lyru z Rhetymnonu. Rozhodl se svůj život strávit mezi nemocnými a svou hudbou jim pomoci nalézt klid.

Spinalonga byla naprosto uzavřeným světem. O dění na ostrově se z krétských politiků více zajímal jen Eleftherios Venizelos, který uspořádal několik charitativních sbírek ve prospěch pacientů. Podmínky na ostrově byly konečně zlepšeny až roku 1932, kdy byl novým správním guvernérem jmenován doktor Grammatikakis. Zajistil stavbu nové nemocnice, sehnal personál, postupně umožnil i rodinné návštěvy. Z ostrova se ovšem nikdo z nemocných nemohl dostat, bylo to vězení. Traduje se, že žena jednoho nemocného se dokonce sama bodla použitou injekční stříkačkou, aby onemocněla leprou a dostala se za svým manželem natrvalo.

Moc nezlomného ducha

Přes všechnu izolaci se na ostrově narodilo několik dětí, které byly ovšem matkám ihned po porodu odebírány a umístěny do speciálního domova pro sirotky v Athénách. Pokud do osmnácti let neonemocněly leprou, mohly se začlenit do řecké společnosti.

Postupně, krůček po krůčku, se život vyhnanců začal alespoň v některých oblastech běžného života zlepšovat. Přispěl k tomu především nový invalidní důchod ve výši třiceti drachem měsíčně, který dal ostrovanům minimální finanční nezávislost. Díky penězům totiž začali místní rybáři z Plaky a Eloundy zavážet potraviny a zboží na Spinalongu pravidelně. Chudí obyvatelé osady Merambello začali například dodávat dřevo na otop.

V roce 1936 se poté na ostrov dostává teprve dvacetiletý Epameinondas Remoundakis, muž, který dal životu v předsálí smrti smysl. Dobře věděl, co ho čeká, již tu umírala jeho sestra. V průběhu následujících let sice přijde o zrak i obě ruce (amputace končetin byla často jediným způsobem, jak dotyčného uchovat naživu), ale nezdolného lidského ducha nic nezastavilo. Remoundakis založil „Bratrstvo pacientů“, které vnitřně i navenek hájilo zájmy malomocných.

A Remoundakis byl s podporou spolupacientů skutečně slyšet. V Heraklionu i v Aténách.Chcete bílit vápnem domy, aby se konečně dezinfikovaly? Za dva týdny už je tu loď se zásobami. Potřebujete víc ovoce, obvazů, léků? Stačí, aby Remoundakis na správných místech dopisem pohrozil, co by se mohlo stát, kdyby se 600 nakažených obyvatel ostrova vydalo zpátky na pevninu.

Síla vzájemné pomoci

„Nejsme živí mrtví. Jsme živí, které čeká smrt, stejně jako vás!“ říkal. Dokázal pro nemocné sehnat elektrický generátor, který byl vůbec prvním svého druhu v těchto končinách Kréty. Ve své nevydané autobiografii sám sebe nazývá „orlem bez křídel“ – a není to hyperbola. Díky jeho aktivitám tu vznikl divadelní soubor, kino, tři malé kavárny, holičství. Na ostrově začala fungovat škola, kterou v různých hodinách mohli navštěvovat všichni obyvatelé. Vycházely tu satirické noviny a v ulicích a uličkách hrála z reproduktorů hudba.

„Remoundakis dokázal malomocným připomenout něco z jejich minulého života a probudil v nich znovu lidství a touhu pomáhat si,“ vzpomínal Manolis Fountoulakis, jeden z později vyléčených. „Od té doby už nebyl ostrov očistcem. Byla to prostě vesnice ovlivněná stejně tak dobrem jako zlem.“

Solidarita s druhými se stala novým rysem života nakažených. „Malomocní jsme tu byli všichni. Nepřestalo nám to vadit, ale už nám to nepřišlo nepřirozené. Byli jsme v tom všichni stejně,“ líčí Fountoulakis.

Konečně léčba

O co lépe se vedlo na Spinalonze, o to hůře bylo na Krétě. Ta se během druhé světové války, po invazi německých a italských vojáků, stala okupovaným ostrovem. „Spinalonga byla asi jediným kouskem Kréty, kam nikdy noha cizího vojáka nevkročila,“ žertoval doktor Grammatikakis. Během okupace sice zásobování vázlo, ale němečtí důstojníci se Spinalonze vyhýbali obloukem a spokojili se s dozíráním na to, aby ostrovní město nikdo neopustil.

Po válce, v roce 1948, došlo k poslední zásadní změně. Udržovací a záchovnou péči o pacienty nahradilo čekání na skutečnou léčbu. Také personál posílil. Ze správce a guvernéra na kvestora, účetního, pět ošetřujících sester, dezinfektora, kněze, fungovaly tu už čtyři kaple, osm až deset strážných, deset lázeňských sester omývajících pacienty a deset pečovatelek, především členek charitativního řádu.

Díky důsledné péči a cílené medikaci se ze smrtelné nemoci stala obyčejná choroba. A z definitivního vyhnanství na Spinalonze se stal „jen“ dočasný nucený pobyt. Poslední pacient opustil ostrov v roce 1957. Symbolicky tehdy vyšel takzvanou Dantovou bránou, která dosud výhradně sloužila jen pro příjem pacientů.