Levády, bazény v lávě a skákající ještěrky. Na Madeiře to hřeje už teď
Stojím na poušti, i když tahle není opravdová. Jak by taky mohla, když je na místě, které je synonymem věčného jara. Doškobrtala jsem na samý konec výběžku ostrova, který je jinak velmi zelený. Opodál říká anglický turista přítelkyni: "Tohle je místo, odkud není návratu." Vlastně ano, vypadá to tady jako konec světa.
Tenhle zvláštní výčnělek se jmenuje Sao Lorenco, je žlutý, hnědý, oranžový, červený i černý a měří jen pár kilometrů, řekla bych čtyři. Cestou jsem viděla červený písek a sluncem sežehnutou trávu. A stezky, kudy kdysi tekla láva. Taky skálu, která vypadala jako ocas pravěkého zvířete. Tu a tam i bodlák nebo kytičku.
MadeiraMadeira (portugalsky Ilha da Madeira) je portugalský ostrov ležící v Atlantickém oceánu asi 580 km západně od pobřeží Maroka a 980 km jihozápadně od Lisabonu. Celé souostroví má od roku 1976 status portugalské autonomní oblasti a jako takové patří do Evropské unie. Zdroj: Wikipedie |
Na "konec světa" jsem dofuněla po pěšině a asi čtyřech stech schodech v písku a skále. Osvěžila mě zastávka v oáze, kde měli solární panely a za lahev vody chtěli 2,5 eura. Čekaly tu i nástrahy. O jablko jsem se poprala s drzou ještěrkou, která po něm skočila z dřevěného stolu. Drobných plazů čeledi ještěrkovitých je tady vůbec nějak moc. Sápali se na mě při pózování fotografovi, ale přežila jsem. Cestou z tohoto nejteplejšího a nejsuššího místa na ostrově jsem se zchladila v Atlantiku na pláži Prainha, jediné přírodní písečné pláži na ostrově. Tolik k prvnímu koupání.
Druhé koupání by bývalo mohlo být v hotelovém bazénu lemovaném palmami. Chyba. Ten jsem stihla jenom vyfotit. Moc se mi líbil. Ale nemám pocit, že jsem o něco přišla, protože chlorovanou vodu jsem vyměnila za tu slanou v lávových bazénech v Porto Moniz na severu ostrova. K lávě jsem získala důvěru už cestou sem v jeskyních poblíž města Sao Vicente. Místo krápníků, na které jsme zvyklí u nás, tady mají tyhle černé kapky. Vypadají jako ztuhlé bahno. Nebo jako čokoláda.
Několikakilometrový skalní výběžek Sao Lorenco
Lávové bazény v Porto Moniz na severu ostrova jsou ideální na koupání.
Hlavní téma na Madeiře: déšť
"Často tam prší," varovala mě kamarádka před odjezdem. "My jeli do Porto Moniz dvakrát a vždycky tam lilo, asi se nevykoupeš." Když jsem sem dorazila já, nelilo. Štěstí. Ze všech přítomných turistů plavala ve skalnatých bazénech jen jedna slečna a vypadala velmi spokojeně. S vizí nekonečné blaženosti jsem ji následovala do vody, která měla kupodivu příjemnější teplotu než vzduch ochlazovaný větrem. Jen co jsem vylezla ven, počasí se rozhodlo usnadnit mi ten rozdíl a spustilo déšť.
Déšť je vůbec kapitola sama pro sebe. "Každému na Madeiře prší, ale i tak se všichni vracejí nadšení a šťastní," poučovala mě před odletem další kamarádka. Nevěřila jsem jí. Až do chvíle, kdy jsem se probudila do zamlženého deštivého rána v den, na který jsem naplánovala levádu "pětadvacet pramenů". Záhadné slovo, ta leváda. Ale mě víc rozrušilo, že prší.
FotogalerieZobrazit fotogalerii |
"To není problém, klidně běžte, má pršet až do konce týdne," povzbudili mě na recepci. Nakonec vydatně pršelo jen ten den, a proto jsem si tuhle levádu soukromě překřtila na "pětadvacet tisíc pramenů". I když končila u jezírka, kde stékala voda údajně právě z těch pouhých Pětadvaceti pramenů. Nedalo mi to a začala jsem všechny ty prameny přepočítávat. Napočítala jsem jich víc, čert ví, kde všude se to rozdvojuje... Navíc z nebe crčely proudy vody, to člověka poplete.
A cože je to ta leváda? Já odhalila až krátce před odletem, že jde o kanály, které přivádějí vodu z hor, kde je vláha, do nížin, kde je pro změnu úrodná půda. Je to prostě potůček v betonovém nebo hliněném žlabu, podél něhož vede cesta kvůli údržbě, a ta slouží i turistům.
Kde se jeptišky schovávaly před piráty
Madeira je levádami protkaná. Žlábky tady kopali už od 15. století převážně otroci a zvlášť u levády Caldero Verde mi jich bylo líto. Musela to být dřina. Cesta se vine podél skály nad propastí, při pohledu dolů se tají dech. Chvílemi balancuju jako na kladině, i když je hráz levády tak třikrát širší.
Jako malá jsem na gymnastice dělala na kladině hvězdy. Tady se místo akrobatických cviků vyhýbám turistům, kteří se vracejí zpět k autu. Podél "kladiny" vede zábradlí s ocelovými lanky, nebezpečné to tu není. Procházím dvěma delšími tunely, kde není vidět na krok. Čelovkou si svítím na cestu. Na konci levády je několik desítek metrů vysoký vodopád. Slabý úzký čúrek padá zvysoka.
Curral das Freiras, takzvané Údolí jeptišek
Pravým opakem zelené divočiny je leváda z Morocos. Obtéká vesničku po úbočí skal a teče lidem doslova pod okny. Pro mě je to exkurze do atypické zahrádkářské kolonie. Na terasovitých minipolíčkách místní pěstují kdeco, hlady by tu ztracený turista nezahynul. Zelenina, vinná réva, banánovníky, fíky, papája... Potěším i oko, v trávě rostou kaly, keře hortenzií taky nejsou žádná vzácnost. Další květiny znám z květinářství, bývají tam pěkně drahé a tady si jen tak rostou.
Jak tak jezdím po Madeiře, už chápu, proč se dříve někteří z místních nedostali za celý život do hlavního města Funchalu. Ne že by byla Madeira tak velká. Ostrov má 57 kilometrů jedním směrem a 22 tím druhým. Ale ty hory... Město prostě bylo za obrovským kopcem. Dnes je to jednodušší, kopce jsou provrtané tunely. Jedním takovým jedu do Curral das Freiras, Údolí jeptišek. Silnice se klikatí eukalyptovým lesem. Voní to tady jako kapky do nosu.
Na kopci vjedu do již zmíněného tunelu a prudce klesám až do onoho údolí. Jeptišky se tu kdysi schovaly před piráty. Lepší místo si nemohly vybrat, vesnička s klášterem je ze všech stran sevřená vyhaslými sopkami, hradba skalisek odděluje místo od zbytku světa. Ochutnávám zdejší přeslazený třešňový, kaštanový a eukalyptový likér a se slepenou pusou se vracím nahoru, odkud je do údolí pohlednicový výhled z výšky 1 053 metrů.
Může se hoditPočasí: Madeira je opravdu ostrov věčného jara, protože počasí tady není ani chladné, ani přehnaně teplé (tedy až na pár dnů v červenci, kdy se přiženou teplé větry ze Sahary), Atlantik má celoročně teploty mezi 18 a 24 stupni. Ostrov je celý rok "jarně" zelený a rozkvetlý. Co podniknout: výlet s pozorováním velryb a delfínů, výšlap do hor po stezkách levád, žlabů odvádějících do údolí vodu, vodní sporty. Náš tip: túra přes tři nejvyšší vrcholy. Labužníci by měli ochutnat rybu espadu zapečenou s banánem. "Každému na Madeiře prší, ale i tak se všichni vracejí nadšení a šťastní," poučovala mě kamarádka. |
Tady maloval Churchill
Tyhle výhledy a pověst ostrova věčného jara vždy táhly. Pobývala tu císařovna Sissi, měli to tady rádi Gregory Peck i G. B. Shaw, Kryštof Kolumbus se tu oženil a narodil se zde jeho syn Diego. V přístavu kotví coby atrakce pro turisty kopie Kolumbovy slavné lodi. Santa Maria je mnohem menší, než bych od tak slavného plavidla očekávala. Nechápu, jak na téhle kocábce mohl přeplout oceán. Teď už, vybavena motorem a skupinkou rozjuchaných turistů, míjí mnohapatrovou loď typu Costa Concordia. Vypadají jako David a Goliáš.
A narodil se tady samozřejmě Cristiano Ronaldo. Ale mě mnohem víc zajímá Winston Churchill. V roce 1950 namaloval přístav ve vesničce Cámara de Lobos a tím ji navždy proslavil. Teď tam jedu.
Jako by se tu zastavil čas. Jsou tu barevné dřevěné loďky i opálení vrásčití Portugalci. Mastí karty a popíjejí ponchu. Tahle místní specialita si získala i mě. Bílý rum namíchaný s citronem a medem tady mají v dóze na baru. Panák má skoro deci. "Medicína," ukazuje si barman na krk. Je to osvěžující. Ale dát si jich víc, stěží bych se odmotala po svých. Panuje tu venkovská atmosféra. Jeden z rybářů opravuje motor lodi, pět mu kibicuje. Nad přístavem se tyčí Churchillova restaurace. Jinak tady "chcípl pes". Doslova? Ale ne, ten vlčák jen usnul na slunci...
Schody do nebe
Na Madeiře stále něco kvete, zvlášť v místě zvaném Monte. To je taky na kopci. Do Funchalu je odtud možné sjet i v proutěných saních. Řídí je dva muži ve slamáku a bílém oblečení a místo brzdy mají speciální boty, kterými saně zpomalují. Jak dlouho ty podrážky asi vydrží?
Sjezd začíná u slavného kostela, kde odpočívá poslední český král Karel I., který našel na Madeiře útočiště, když se mu mocnářství rozpadlo. Má odtud pěkný výhled. Ke kostelu stoupám po strmých schodech a zdá se mi, že vedou do nebe. Nad sebou nevidím hory ani domy, jen kostel a oblohu.
Místo jízdy na saních jdu do tropické zahrady, kde natrefím na nápadníka. Zalíbím se totiž pávovi. Načepýří peří a exhibicionisticky se pozvolna otáčí dokola. Pak se proti mně rozběhne. Moje ječení pobaví ostatní turisty a páva od dalších akcí odradí. Stáhne ocas a trucuje.
Do botanické zahrady sjíždím lanovkou. Kromě rostlin, stromů a keřů tady mají i papoušky. Větší žlutozelený fešák se nechá rozmluvit německou turistkou. Ta mu trpělivě opakuje německý pozdrav "hallo". Když odcházíme, vítá papoušek další návštěvníky nakřáplým hláskem: "Haló, haló, haló..."
Loučím se s ním portugalsky. Tschauzinho!