Vojačkou za šest týdnů. Exkluzivní reportáž z armádního výcvikového střediska

Poslední dny těžce vstávám a čím dál obtížněji přesvědčuju hlavu, že běhat vpět ráno je v pohodě. Nechci už ani nic nikam nosit a do noci na chodbě budovy roty čistit zbraně. Nepřetržité sedmnáctihodinové zaměstnání mě začíná ubíjet.

Jsem v armádním výcvikovém středisku ve Vyškově a druhým týdnem tady absolvuji dobrovolné vojenské cvičení (DVC). Být „záložkou“ je totiž stále modernější. A dokazují to i čísla. Zatímco v roce 2004 počet dobrovolníků stagnoval kolem tisícovky, pro letošní rok armáda už rekrutační cíl, a to 2400 vojáků vaktivní záloze, překročila.

„Jestli Česká republika bude mít finance na deset tisíc příslušníků záloh vroce 2030, ať je má. O to bude náš bezpečnostní systém dokonalejší,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu AČR Josef Bečvář. A motivuje i odměna, která se předloni zvýšila. Pokud záložák splní vkalendářním roce aspoň sedm dní pravidelného cvičení, dostane od armády ročně 18 tisíc.

Pokud šestitýdenní kurz dokončím a složím závěrečnou zkoušku, stanu se vojákem v záloze s absolvovaným DVC. Nebo můžu vstoupit do Aktivní zálohy Armády ČR. Takový voják už může být nasazen nejen k záchranným pracím třeba při povodních či ke střežení strategických objektů, ale také do zahraničních operací.

Je sedm večer a před námi ještě tři hodiny, večerka je totiž nejdřív dvě hodiny před půlnocí. Dnes končíme čištěním samopalů. Dokonale do posledního záhybu tak, aby zbraň prošla kontrolou bílým ubrouskem instruktora čety. Spokojen je v půl jedenácté. Můj den pak končí až hodinu po půlnoci, dle rozpisu mám ještě službu u skladu zbraní v budově roty.

Je to ale ta nejlepší varianta, protože než budu stát v pět ráno zase na rozcvičce, budu spát zbylé tři a půl hodiny v kuse.Před jídelnou srovnáme tvar, postavíme se do pozoru, na přesně určená místa odložíme materiál a samopaly. Během večeře pak držíme na střídačku s mladší kolegyní u zbraní hlídku. Dohromady jsme v sedmatřicetičlenné četě tři ženy.

„Pěknej“ pionýrskej tábor

„Ve Vyškově vás nečeká nic hezkého. Budete vystaveni maximálnímu využití svých fyzických i psychických sil,“ promlouval ke mně vážně loni v říjnu jeden z rotmistrů Krajského vojenského velitelství v Hradci Králové, když jsme spolu sepisovali vstupní „papíry“. Upřímně jsem se tomu smála. Sportuju celý život, určitě to nemůže být tak děsivé.

„Od rána do večera budete běhat a ktomu do vás budou pořád hustit nějakou teorii. A po čtrnácti dnech si sáhnete na to, co to je armáda,“ pokračuje s viditelným nadšením a trochou škodolibosti. „Takovej pěknej pionýrskej tábor,“ přechází do neformální roviny.

Abych se do Vyškova dostala, musím kromě formalit a vyplnění armádních dotazníků projít lékařskou prohlídkou. Dokládá se rentgen hrudních orgánů či výpis ze zdravotní dokumentace, u žen gynekologické vyšetření. Pokud bych byla v péči specialisty, bylo by nutné i jeho vyjádření.

O měsíc později se všemi „lejstry“ sedím v čekárně královéhradeckých Žižkových kasáren. Kromě brýlí mě nic neomezuje, projdu bez potíží. Nemusím ani na psychologické testy, ty byly předloni zrušeny. „Musí se odevzdat dotazník, absolvovat zdravotní prohlídka. To jsou indikátory, díky nimž můžeme eliminovat krajnosti. Nechtěli jsme lidem vstup do záloh komplikovat,“ vysvětluje mi později Josef Bečvář.

Na místa specialistů, jako jsou výsadkáři, průzkumníci či Hradní stráž, testy zůstávají.

Kdo to chce vzdát?

Královéhradecký rotmistr se mi připomíná přesně na den o půl roku později. „Tak co? Kdo to chce vzdát, protože to nedává?“ ptá se jednoho brzkého rána v druhém týdnu nastoupené čety instruktor. „Nějaké zranění? Ne puchýřek nebo bolavý kolínko, myslím zranění,“ pokračuje. Mlčíme. Ač skoro všechny něco bolí, oficiálně nikoho nebolí nic.

První týden jsme trávili převážně v učebně, snažili se tam neusnout, pochodovali a běhali jen v areálu kasáren. Druhý týden přituhlo. Ranní tělocvik v 5:15 se stává absolutním pravidlem, batohy jsou těžší, víc se běhá odkudkoli kamkoli s větší zátěží, stále častěji stojíme desítky minut na buzeráku na přímém slunci v pozoru a jsme zkoušeni z teorie. Přibyl dril na střelnici.

„Mám sedřené lokty a mám modřiny, ale konečně děláme to, proč jsem tady. Původně jsem byl zklamaný a chtěl už první týden domů,“ hlásí nadšeně tou dobou usměvavý mladík. Právě se namaskoval, v ruce si hlídá samopal a na kraji lesíka vojenského újezdu čeká na výuku pohybu po bojišti. Tedy plazení po břiše, na boku a na zádech a pohyb přískoky vpřed. Nad hlavou nám přitom stojí instruktoři a popohánějí linii dopředu. „Nebudete se tady pohybovat jako tukani, jasný? Dělejte!“ komentují posléze naše snažení.

Pořádně si zastřílet

Vústroji vzoru 95 a vkanadách se po louce poseté kameny prohání rozmanitá skupina lidí. Potkáte právníka, bankovního poradce, úředníka krajského úřadu, strojvedoucího, skladníka, záchranáře i studenta. Všehochuť od dvaceti asi do padesáti let ze všech koutů země. A jejich motivace je stejně pestrá jako skladba jejich povolání.

„Polovina znás je tady podle mě proto, že si chceme pořádně zastřílet,“ hlásí spontánně jeden můj kolega „ve zbrani“, zatímco vučebně už asi popáté dobrovolně a dost hbitě rozkládá a skládá útočnou pušku. Zjeho až dětsky chlapeckého nadšení to skoro vypadá, jako kdyby skládal lego. Můj bren (útočná puška, pozn. red.) mezitím po druhé sborce a rozborce leží na lavici, vztah ke zbraním zatím hledám dosti komplikovaně.

Motivace ostatních je různorodá. Od touhy dostat se kHradní stráži až po čirý zájem o vojenství. „V civilu si zastřílíš maximálně po jedné ráně, ale tady si vykropíš celou dávku,“ rýpne do mě přibližně stejně starý týpek, který svou náklonnost ke zbraním demonstruje celé tři týdny často a rád. Často tím štve instruktory, většinou vojáky se zkušenostmi zmisí na Balkáně, zIráku či Afghánistánu.

Jestli tito muži na něčem kromě vojenské kázně bazírují, je to střelecká bezpečnost. „Nikdy na nikoho nebudeš mířit a nebudeš mít prst na spoušti, když nechceš vystřelit. Chápeš to?“ řvou na nás i několikrát denně, většinou oprávněně. Kdo to nechápal, zažil něco z oné pověstné armádní buzerace.

Když k samopalu, pušce a pistoli přibyl později ještě kulomet a pancéřovka, začala jsem cítit silnou frustraci. „Jste první kurz, který tohle probírá. Neptejte se mě proč. Ale chápu, že jste zmatení,“ odpovídá mi při posledním drilu den před ostrými střelbami instruktor na dotaz, proč a kdo tohle vymyslel. Uvědomuju si totiž, že sice umím manipulovat hned s pěti zbraněmi, ale ani s jednou pořádně. „Úprava vznikla na základě požadavků velitelů jednotek AZ a zkušeností z praxe,“ vysvětluje armádní mluvčí Vlastimila Cyprisová.

Další dny jsou skoro jako přes kopírák, začínají splývat. Běžecká rozcvička v pět ráno, vyzvednutí zbraní, drilování manipulace se zbraní, učebna, někde mezi tím běh, návrat na rotu a večerní samostudium v kasárnách. I v pokojích, ač skromně zařízených třemi samostatnými postelemi, nočními stolky a jedním stolem se židlemi, ale čistých a zrekonstruovaných, musíme sedět do večerky v předepsané „ústroji“.

Tedy v maskáčích a zeleném vojenském tričku s krátkým rukávem, většinou lze i vyzout kanady, jindy je povoleno sportovní armádní oblečení. A ráno v 6:10 řádně upraveni ve vojenském stejnokroji stojíme ve tvaru před budovou. Velitel pokoje (já), vybraný metodou „kdo je na dveřích napsaný jako první“, čeká na kontrolu instruktora. A další den znova.

Ale konečně po hodinách strávených topografií, taktikou nebo zdravovědou dostáváme to, pro co si sem většina přišla. Akci.

„Zbraň do ponosu a jdeme. Ale dělejte a netrhejte tvar!“ slyším zase instruktora. Tenhle dvaašedesátiletý rotmistr je nezmar. Nikdy si nestěžuje a vždycky běží s námi. Je to muž, který se mi už druhý den po příjezdu vryl do paměti větou, kterou nám sděloval, že s ním se rozhodně nezastavíme. „Se mnou když stojíte, běžíte. A když ležíte, makáte s lopatou,“ pravil.

Měl pravdu. Až na pár výjimek, kdy nás ostatní nechali cestou na „íčko“ (I-1, označení budovy, ve které jsme bydleli) běhat a klikovat proto, že nedržíme tvar a kecáme, to byl právě on, kdo byl vždycky u toho, když se posouvaly naše fyzické i psychické možnosti. Ať už jsme běželi, nebo nesli na nosítkách „raněné“.

Když vám řeknu, jak je to daleko, zhroutíte se

Teď už jsme zase asi patnáct hodin v terénu a z blíže neurčeného místa vojenského prostoru se máme vrátit do kasáren. Dodnes nevím, jak daleko to bylo. Možná pět, sedm… možná méně kilometrů.

„Když vám to řeknu, zhroutíte se. Je to daleko,“ odpoví instruktor a my se dle regulí snažíme dva kroky za ním držet tvar a nezpomalovat. Na zádech velkou polní, na rameni samopal. Neumím říct, kolik to všechno mohlo dohromady vážit, ale kdesi vmlze jsem zaslechla, že „asi dvanáct nebo patnáct kilo“.

„Neodmlouvejte a nasedněte. Zdraví máte jen jedno a já nemám zájem na tom, abyste si ho tady nalomila,“ cpe mě instruktor do dveří tatry, když kvůli zdravotním potížím chci do kasáren dojít.

Tím pro mě první tři týdny výcviku končí. K dalším třem nastupuji začátkem září. To nás čeká výcvik s pancéřovkou. Výcvik s kulometem. Taktika přežití. Komplexní polní výcvik. A ženijní příprava. Topografický výcvik v terénu. Obsluha vysílačky. A drilování střelecké přípravy.

Pro civilistu je toho až dost.