Vzpomínáme na své první herní konzole

Podzim se blíží a s ním i nová generace konzolí, takže jsme se v redakci rozhodli zavzpomínat na to, jaká byla pro nás ta úplně první mašinka specializovaná čistě jen na hry. Pokud tedy nepočítáme falešného Game Boye a věčně mrtvá tamagoči zapomenutá ve školních aktovkách. Kdo z našich redaktorů podlehl vábení konzolí jako první a kdo naopak coby čestný zástupce PCčkářů odolával nejdéle?

Adam Homola: PlayStation

zdroj:tisková zpráva

Za mě to byl první PlayStation. Rok si už přesně nepamatuju, ale moc dobře si vzpomínám na první hry: Crash Bandicoot a Resident Evil. Obě mi naši koupili prakticky bez jakéhokoliv předchozího zkoumání, co je dobré a co ne, a obě trefili na výbornou.

Crash Bandicoot byl skvělý jak pro mé tehdejší mladé já, tak ve formě remaku i pro mé dnešní já, když s Crashem hopsám na Switchi. A Resident Evil byl sice děsivý, ale výborný. A hlavně to byla hra, co měla hrané filmečky, což mě tehdy nesmírně fascinovalo.

S prvním PlayStationem jsem si tak prožil své konzolové začátky a jeho ikonický bootovací zvuk se mi nenávratně zaryl do paměti. Vstup Sony na konzolovou scénu byl zásadní a neskutečně se povedl. A to jsem nikdy nějak zvlášť nehrál třeba Gran Turismo nebo Final Fantasy VII. Ale takový Tekken, THPS, Silent Hill nebo třeba Driver? Jedna krásná vzpomínka vedle druhé.

Šárka Tmějová: Nintendo Wii

zdroj:Nintendo

Stejně jako většina ostatních členů redakce (a nejspíš i hráčů obecně) jsem byla dlouho odkázaná na dárky rodičů a tím i na jejich vlastní herní preference. U nás doma se dlouho hrálo jen na počítačích, ke konzolím jsem přičichla akorát na návštěvách svých zazobanějších kamarádů, kteří na nich stejně chtěli pařit jenom Fifu a NHL.

Když jsem tedy někdy ve třinácti konečně sesbírala dostatek odvahy říct si o herní konzoli k Vánocům, doufala jsem, že rozbalím PlayStation 3 a budu si moct zahrát vytoužené Uncharted, jehož trailer jsem na YouTube sledovala pořád dokola. Jenže co se nestalo! Pod stromečkem na mě číhalo Nintendo Wii a jeho SPORTOVNÍ POHYBOVÉ HRY i s balanční podložkou, která neváhá všem otevřeně sdělit, že jsou příliš těžcí a měli by cvičením na ní strávit příštích 284 hodin.

Ne že by mě pohybové ovládání nenadchlo a jen během vánočních svátků jsem před televizí neodehrála tak stovku tenisových mačů, ale PlayStation byl prostě PlayStation a Wii není PlayStation! Nebo tak nějak zněla moje tehdejší vnitřní argumentace mírně rozmazleného jedináčka.

Zpětně tuhle volbu přičítám hlavně obavám svých rodičů, že bych jinak u hraní shnila a už se nikdy neodlepila od gauče, kdyby mi koupili konzoli, u které se dá většinou sedět. Musím říct, že jsem jim to následnou volbou povolání pěkně natřela. Ahoj, mami a tati!

Alžběta Trojanová: Sega Mega Drive

zdroj:tisková zpráva

Psal se rok 1993, byly Vánoce a my s bráchou dostali napůl Segu spolu s první hrou, což byla Golden Axe. Zpětně se nedivím, že naši vybrali zrovna ji. Barbar Conan byl tou dobou jejich oblíbený rodinný film (doteď nechápu, že mě na to nechali v šesti letech koukat).

Sega u nás vydržela asi 12 let, než se nadobro ztratila při stěhování. Ale doteď s láskou vzpomínám na pecky jako Streets of Rage, Taz-Mania, Sonic, Ariel the Little Mermaid a spousty dalších.

Táta nás totiž každý týden vzal do bazaru, který byl Praze v ulici U Rajské zahrady. Prodali jsme tam staré hry, nakoupili nové… Strašně ráda na to vzpomínám. A to i přesto, že u poloviny her jsem se nedostala ani přes druhý level (bylo mi šest, ok?!). Doteď, když vidím vysoký žižkovský kopec, se mi vybaví ten mrňavý obchůdek, kde jsme si každý mohli vybrat, co jsme chtěli.

Pavel Makal: PlayStation

zdroj:Bandai Namco

Moje konzolové kořeny sahají do daleké minulosti. Z velmi raného dětství si pamatuju na prazážitek s Duck Huntem na NES, který patřil strýci, a také na dlouhé hodiny strávené u kamarádů na jakémsi vietnamském plagiátu, kde mi učarovala především Contra.

Tou úplně první vlastní konzolí byl ale až první PlayStation, nebo lépe řečeno PS One. Kulatá světle šedá menší varianta vypadala sexy, přibalené ovladače už měly analogové páčky a velikost byla tak akorát vhodná na to, aby se konzole dala snadno hodit do batohu a vzít třeba na návštěvu k babičce.

No a ty hry! Jakožto slušný člověk mohu prohlásit, že jsem žádnou konzoli nikdy neopatřil pirátským čipem, takže jsem se v novinkách zrovna nekoupal. Doba prvního PlayStationu je pro mě ale naprosto neoddělitelně spjatá s érou časopisů a zejména demo disky přibalené k PlayStation Magazínu měly cenu zlata.

Tam někde jsem poprvé spatřil geniální minimalistický úvod Metal Gear Solidu, který i s velmi základní grafikou dokázal vyčarovat bombastický dojem, tam někde jsem poprvé vyzkoušel Crashe Bandicoota nebo třeba zapomenutou hitovku Sheep, Dog ‘n’ Wolf.

Nejkrásnější vzpomínky mám na drcení Tekkena 3, odemykání bonusových postav a zjišťování, že Eddie Gordo je se svou capoeirou zkrátka neporazitelný cheater. Nesmrtelný je pro mě i druhý díl Tony Hawk’s Pro Skater a jeho dokonalý soundtrack i mapy. No a velmi silným zážitkem byly i zákysy v Resident Evilu 3, které jsem jako mladý chlapec bez přístupu k internetu řešil telefonováním na speciální (placenou) helplinku českého PlayStation Magazínu.

Na prvním PlayStationu se u mě zrodila řada lásek, které trvají dodnes (zmiňovaný Metal Gear, ale třeba i Silent Hill nebo Twisted Metal). Konzoli samotnou však už bohužel nemám. Když se mi před časem dostala do rukou zmenšená varianta s omezenou nabídkou předinstalovaných her, snažil jsem se na kouzlo prachem zavátých vzpomínek navázat, ale už to trochu drhlo.

Aleš Smutný: Xbox 360

zdroj:BioWare

Jakožto správná konzerva a kmet jsem se velmi, velmi dlouho držel PC jako jediné platformy. Ne, že bych si občas nepůjčil PlayStation nebo Game Boy, ale u mě doma byste zkrátka vždy našli herní PC.

To se změnilo roku 2007, kdy jsem se konečně rozhoupal a koupil si Xbox 360. Konzoli krásnou, bílou, vyhýbající se RROD, občas znějící jako startující Boeing a disponující funkcí, kterou jsem z dvou dekád hraní na PC neznal – vložíš disk a hraješ.

Po laborování s mnoha klasikami vycházejícími bez klíčových patchů, které by třeba umožnily dohrání hry (dívám se na tebe, Planescape: Torment!) to byla příjemná změna. Samozřejmě trojnásob podtržená tím, že první tři placky s logem X360, které jsem vlastnil, byly Mass Effect, Lost Odyssey a Assassin‘s Creed.

Celkem jsem vlastnil tři kusy téhle konzole včetně Elite a pořád je to moje velká srdcovka. Její gamepad považuju za ergonomicky nejlepší, který jsem měl v ruce (tuplem ve srovnání s tehdejší konkurencí v podobě DualShocku 3), a bylo zde hned několik exkluzivit, na které vzpomínám s láskou: již zmíněná Lost Odyssey, Ace Combat 6, Fable II, Halo ODST a Reach, Ninja Gaiden II a samozřejmě původní trilogie Gears of War.

X360 tak ve mně probudila fázi, kdy jsem věděl, že k PC si začnu pořizovat souběžně i konzole. A už to jelo – PS3, PSP, Vita, Nintendo DS, PS4, Xbox One, Switch… A to mě stálo mnoho úsilí nevrhnout se zpátky do retro vod a nekupovat zpětně starší konzole s klasikami, které jsem si dřív jen půjčoval. Kterýžto strašlivý impuls mě tedy chytá občas i teď, ale nedostatek času je dobrá a rázná odpověď.

A ať nekecám s tím „vložíš disk a hraješ“: Jedna várka disků Gears of War odmítala fungovat ve chvíli, kdy konzole stála vertikálně… Tolik času a čištění disku mě stálo, než jsem to zjistil!

Patrik Hajda: PlayStation 2

zdroj:tisková zpráva

První konzolí, kterou jsem si koupil z vlastních peněz, byl až PlayStation 4 Pro. Před ním jsem byl závislý na vánočních darech, které mi vysloužily Xbox 360, ale ještě před ním PlayStation 2. Hraní na prvním PSku jsem se věnoval u kamaráda (Driver!) a až v pořadí druhá konzole od Sony byla první konzolí v poličce rodiny Hajdových.

Nikdo jsme tehdy neuměli anglicky, a částečně asi proto, že rodiče stavěli dům, jsem (alespoň zpočátku) neměl zajištěný jakýkoliv přísun nových her. Vzpomínám si na občasný nákup magazínu PlayStation 2 (mám je pořád doma, jeden dokonce ještě zabalený) s následným hraním demoverzí dokola a do zblbnutí.

Tímto způsobem jsem okusil například tehdy pro mě naprosto fantastický Metal Gear Solid 2: Sons of Liberty, ale na koupi plné hry bohužel nikdy nedošlo. První plnou hrou pro mě byl dodnes vynikající Richard Burns Rally, který jsem ale paradoxně hrál rovněž stylem dema. Jak jsem řekl výše, neuměli jsme anglicky, nechápal jsem, co se po mně chce, a nedostal jsem se tak přes náročnou autoškolu.

Až nás jednoho krásného dne navštívil náš známý a ve hrách zkušený Francouz (ne, neuměli jsme francouzsky, tenkrát se vše jelo rukama nohama), hru si přepnul do svého jazyka, odjezdil mi autoškolu a já konečně mohl naplno odhalit krásy simulace, které se vyrovná jen a pouze DiRT Rally 2.0. Později jsem se (i díky hrám) zlepšil v angličtině, zlepšila se finanční situace v rodině, a tím pádem odstartoval přísun plných her.

Pamatuju si na Driver: Parallel Lines, Tekken 5, už nevím který díl WWE, Legacy of Kain: Soul Reaver, trojici Prince of Persia (The Sands of Time, Warrior Within, The Two Thrones), Spider-Mana 2 a ještě pár dalších. PlayStationu 2 jsem se nechtěl vzdát ani spoustu let po pořízení Xboxu 360 (plus jeho verze Elite), ale nakonec jsem potřeboval peníze a konzoli se slzou v oku střelil. Bože, jaký já byl hlupák! Co bych za svůj PS2 dneska dal... S Xboxem 360 jsem už stejnou chybu neudělal a ani nikdy neudělám.

Vašek Pecháček: PlayStation

zdroj:EA Sports

První PlayStation v naší redakci zaznamenává hattrick, protože i pro mě to byla první konzole. Konzole, která mi doslova změnila život, protože do té doby jsem ani pořádně netušil, že nějaké hry vlastně existují. Ale jakmile se jedny Vánoce pod stromečkem vyloupla ta krásná šedá věcička, byl jsem zamilovaný.

První hrou, kterou jsem dostal, byla FIFA 2000. Uprosil jsem mámu s tátou, že s nimi výjimečně nemusím jít na půlnoční mši do kostela, a místo toho jsem do televize zapojil konzoli. Zapnul trénink. A prohrál 40:1. Když se rodiče vrátili domů, trochu sklesle jsem jim to skóre oznámil. Táta řekl: “To nevadí. Dal jsi gól!”

A když už tu nostalgicky vzpomínáme, vypíchnu ještě jednu hru, o které jsem tady na Games už psal: první dvě dobrodružství Harryho Pottera. Zjizvený kouzelník na PlayStationu 1 oproti ostatním platformám vypadal tak odporně, že to je podobně nevyslovitelné jako jméno jistého černokněžníka, ale já se stejně hodiny a hodiny toulal po Bradavicích. A jelikož jsem neměl paměťovou kartu, další večer jsem se s Brumbálem opět potkal ve vstupní síni.

Někdy si říkám, že jsme jako děti měli až příliš mnoho času.