Dobře navržený dům slouží i po čtyřiceti letech. Kvalita není v ploše

Dobře navržený dům slouží i po čtyřiceti letech. Kvalita není v ploše

Dům byl v době své výstavby atypický. Bylo nutné popasovat se s nedostatkem materiálů, technologií, výpomocí rodiny a řemeslníků. Nastoupila improvizace v kombinaci s maximální dovedností. Autorem stavby je otec Pavla Martinka. Tehdy ji sám vyprojektoval a postavil.

Dům ve svahu inspirovaný architekturou amerických prérijních vil.

„Vyrůstal jsem tu a prostředí mě ovlivnilo v rozhodnutí stát se rovněž architektem. Dodnes ve svých návrzích používám měřítko našeho domu, klientům ukazuji, co se vejde do 30 metrů čtverečních plochy obýváku, jak prostorný může být.“míní architekt a současný spolumajitel.

Stavba je částečně zahloubená v mírném svahu, proto má v interiéru více úrovní. Stojí na kopci na kraji města s výhledem do přírody, je úsporná a nepředimenzovaná. Přízemí včetně garáže zabírá pouze 130 m2, dalších 80 m2 je v polosuterénu. Na společný dětský pokoj stačilo 12 m2. „Prioritu dostaly společné prostory. Kvalitně navržené věci nemusejí být totiž nijak velké, přitom tak mohou působit,“ dodává architekt Martinek.

Zdařilý experiment

„Přestože dům stojí ve Zlíně, nenese stopy baťovské tradice. Do návrhu se promítly otcova spolupráce s architektem Vladimírem Kalivodou či jeho obdiv k tvorbě amerického architekta F. L. Wrighta, ale i vliv díla finského architekta Alvara Aalta, s nímž se osobně setkal v jeho ateliéru. Nejvíc tu vnímám oblibu Wrightových prérijních vil s typicky vnořenou terasou, hmotou domu vytvořenou odnímáním z celkového objemu, což vytváří přirozený přechod mezi zahradou a interiérem,“ vysvětluje Pavel Martinek.¨

Podle něho se zde potkala řada experimentů, které architekt riskne jen na vlastním domě. Z dnešního pohledu je dům progresivní ve smyslu požadavků na udržitelnost, je postavený převážně z použitých vlastnoručně vybouraných cihel ze staré kotelny.

16 fotografií

Tehdy nebylo zcela běžné velkoformátové zasklení. Pro dům je podstatné pojetí dřevěné střechy jakoby plující nad společným prostorem. „V dalších částech konstrukcí byl dům závislý na tehdejším standardu. Například izolaci rovné střechy jsme každoročně ,látali‘ asfaltovým pásem,“ dodává.

Dobře navržený dům slouží i po čtyřiceti letech. Kvalita není v ploše

Neopouštět staré věci pro nové…

Domy ze 70. a 80. let minulého století představují v některých regionech až 80 procent venkovské zástavby. Často dvougenerační stavby dnes po technické stránce dožívají.

„Je výzvou zamyslet se, jak k nim přistupovat. Tedy nebourat, ale rekonstruovat, adaptovat je na samostatné jednotky. Tím pádem nebude nutné zastavovat pozemky čím dál od center měst. Vzorce myšlení se mění, časem nebude vizitkou úspěšných lidí nová vila, ale investice do obnovy stávající nemovitosti. Nevyhazovat fungující je aktuálnější než dřív,“ říká architekt.

„Při rekonstrukci jsme se snažili, aby se dům víc přiblížil původní myšlence, která hodně pracuje s přírodními materiály, především kamenem. Fasádu jsme doplnili o přirozeně rezavějící ocelové pláty, dřevo, na dalších plochách jsou nově pohledové betony, místo staré dlažby velkorozměrové pak sklovláknité panely,“ upozorňuje Pavel Martinek.

Syté barvy připomínají záři zapadajícího slunce. Dřevěná podlaha nahradila koberec Jekor, sedací souprava je originál v retro stylu.

Díky promyšlenému dispozičnímu řešení nebylo nutné příliš zateplovat. Ze severu je dům chráněný garáží, velká okna jsou obrácená k západu. Vzhledem ke stoupajícím cenám energií je ale otázkou, zda nebude nutná investice do lepšího zasklení, nebo spíš obnovitelných zdrojů.

Dům zapadajícího slunce

V rámci úprav se měnily rozvody. Systém vytápění zůstal stejný, doplnily jej však solární panely pokrývající spotřebu tepla zhruba ze 30 %. O jejich „ochranu“ se stará venkovní bazén, pokud totiž v létě nemají možnost vybíjení, jejich životnost zásadně klesá.

Uprostřed obývacího pokoje zůstalo původní na míru postavené otevřené ohniště z betonu a režných cihel.

Redesignu od podlahy se dočkal interiér a přežitý koberec jekor nahradila dřevěná prkna a lité teraco.

„Původní ,retro‘ podoba se mírně vytratila, přestože měla svou kvalitu, třeba dřevěná kuchyň Mora, prvky osvětlení či podhledy. Dnes bych zvažoval, zda by nestačilo jen pár soudobých zásahů, nová pracovní deska, spotřebiče a tak podobně,“ konstatuje architekt Pavel Martinek.

Nejzásadnějším prvkem modernizace se podle něj stala skleněná oblouková příčka se střešním světlíkem v koupelně. Původně to byla hodně tmavá místnost uprostřed dispozice. Teď je jakousi vnitřní lucernou denního světla.

„I zde jsme vše ladili do přírodních odstínů. Díky barevné obměně interiér víc rezonuje se zahradou. Zemitá červenohnědá zvýrazňuje zář zapadajícího slunce, dělá ji živější. Otevřené ohniště bylo rovněž experimentem. Oceňuji, jak je dobře vyřešené: středobod bydlení, jakým má archetyp ohniště být. Lidé často chtějí mít doma krb, ale někde stranou. Centrem je častěji televize,“ uzavírá Pavel Martinek.

Nadčasové osmdesátky. Jak se na rodinném domě ve Zlíně podepsaly rukopisy dvou generací architektů.

Vizitka majitele

Pavel Martinek(48), architekt, člen představenstva Evropské rady architektů, majitel ateliéru Martinek/architect.

Tagy: