Žádné country u rakve. Češi se bojí říct o netradiční pohřeb, říká hrobník

Váš životopis je poměrně rozmanitý. Učíte na lékařské fakultě, dříve jste působil jako policista na oddělení vražd. Co vás přivedlo k pohřebnictví?Na lékařské fakultě jsem byl zaměstnán celou dobu, jen jsem v průběhu zvyšoval nebo snižoval úvazek. A když jsem pracoval na policii jako vyšetřovatel na vraždách, tak jsem k tomu měl celkem blízko. Navíc byl u nás na vesnici neupravený hřbitov, který jsem chtěl dát dohromady. Proto jsem se o to začal zajímat. Líbí se mi, že pracujete i s živými lidmi, kterým můžete pomoci v jejich smutku při přechodovém rituálu, když někdo z jejich blízkých odejde. Zároveň jste pořád na čerstvém vzduchu a můžete dělat práci, jejíž výsledky jsou vidět.

Podle Společnosti přátel žehu drží Česko evropské prvenství v počtu kremací oproti klasickým pohřbům do země. Kremace proběhne při třech čtvrtinách všech pohřbů. Čím si to vysvětlujete?Řekl bych, že v tom hraje roli více faktorů. Kremace je levnější varianta, než pohřeb do země, protože nemusíte hradit nájem hrobového místa. Když pak urnu vyzvednete, můžete si jí dát domů, do sklepa, nebo udělat rozptyl na zahradě. Může to souviset i s ateismem ve společnosti. Možná se na tom podepsalo i čtyřicet let, kdy zde byla spíše materialistická výchova. Pohřeb do země je typický spíše pro věřící lidi, je spojený s druhým příchodem Ježíše Krista.

Kolik stojí průměrný pohřeb kremací a do země?Pokud má být pohřeb alespoň na základní úrovni, aby byla dodržena pieta a důstojnost zesnulého, tak pořídit si pohřeb pod patnáct tisíc příliš nelze. U levnějšího pohřbu pravděpodobně něco chybí. Žeh je levnější než pohřbívání do země, protože odpadá záležitost květinové výzdoby, nájmu hrobového místa.

Dávají lidé svým blízkým před smrtí instrukce, jak má pohřeb proběhnout? Vědí obvykle pozůstalí, jak s tělem naložit, nebo spíše tápou?O smrti se obecně v rodinách málo mluví. Takže i hovory o tom, jak by měl být někdo pohřbený, jsou tabu. Věřící, kteří smrt přijímají jako běžnou součást života a jsou s ní smíření, o tom mluví běžněji. Většina lidí ale na smrt příliš nemyslí, neberou v potaz, že může přijít kdykoli. U nich pak vznikají velké otazníky, jak je pohřbít. Mnohdy se vůbec neví, co s urnou, když nemají hrobové místo. Zpopelněné ostatky pak často pozůstalí v krematoriu nebo na pohřební službě ani nevyzvednou.

Co se s nevyzvednutými urnami potom stane?Dávají se do společného úložiště. Vždy jsou pietně uloženy. Společnou hrobku zpravidla zřizuje obec.

A když zesnulý ani nikoho nemá?Pak má pohřbívací povinnost opět obec, která musí zajistit elementární důstojný pohřeb. Náklady zpravidla proplatí Ministerstvo pro místní rozvoj. Pokud jsou splněny podmínky, může proběhnout pohřeb žehem. Pokud ale není známa totožnost zemřelého, může být pohřben jedině do země nebo hrobky pro případ, že by bylo třeba udělat exhumaci.

U rakve motorky a písničky Třech sester

Přibývá pohřbů bez obřadu?Vyskytují se, ale zatím zůstává alespoň v určité míře zachován trend, že lidé se přijdou alespoň rozloučit, i když si potom třeba nevyzvednou urnu. Objevují se i případy, kdy pohřební služba přiveze rakev, a nikdo se nepřijde rozloučit, pak jí spouští pouze hrobníci.

Setkal jste se na Olšanských hřbitovech i s nějakým nezvyklým, bizarním požadavkem na pohřeb?Moc ne. Lidé tím, jak o smrti příliš nehovoří, tak se drží toho, co je zažité, běžné. Drží se třeba standard, že lidé chodí na hřbitov v černé, děti se nesmí smát. Myslím si, že by vůbec nevadilo, aby se namísto vedení neupřímných řečí nad rakví zavzpomínalo na veselé příhody a rozloučení bylo civilní, neformální. Ta možnost tu je - jen o ni požádat. Málokdy někdo přijde s něčím netradičním. Lidé ani nevědí, že některé netradiční věci mohou požadovat.

Co třeba?Například, pokud měl zesnulý rád country nebo kytaru, mohli by požádat, aby se rakev dala k hrobu a na hodinu si tam sednout s přáteli a hrát písničky. To je klidně možné, pokud nebudou rušit okolí.

Zažil jsem pohřeb mladého kluka - motorkáře. Kamarádi požádali, zda mohou přijít s motorkami, samozřejmě je tam jen dotlačit, a pustit písničky od Třech sester. Bylo jim to umožněno a mohli tak kamarádovi vzdát čest písničkou, kterou měl rád. Myslím, že to vůbec nerušilo důstojnost.

Jak to probíhá, když chce být někdo rozprášen po krajině?To je možné na vlastním pozemku bez problémů, na cizím je třeba souhlas jeho majitele. Musí to ale proběhnout důstojným způsobem. Setkal jsem se třeba s případy, kdy rybáři byli uloženi do řeky.

Začněte plánovat svůj pohřeb. Hned teď

Kdy by měl člověk začít plánovat vlastní pohřeb?Kdykoli, můžete hned i vy. Vycházejte z reality. Lidé neumírají jen v požehnaném věku, ale i mladí, ať kvůli onemocnění nebo třeba při nehodě. Každý člověk, který si uvědomuje pomíjivost života, časem dospěje k tomu, že si poslední věci nějak uspořádá. Občanský zákoník umožňuje dát jasné dispozice do poslední vůle. Ale nemusí to být ani někde napsáno. Stačí, když si promluvíte s někým, kdo je vám blízký, komu důvěřujete. Není to projev nějakého fatalismu, toho, že bychom čekali na smrt. Dříve bylo přece normální, že si lidé říkali, jak by s nimi mělo být naloženo. Zároveň bylo běžné, že si střádali na pohřeb a hrob během života. To dnes vymizelo. Lidé tak často na pohřeb ani nemají peníze.

Takže vy sám víte, jak chcete být pohřben?Určitě, všechny blízké jsem s tím seznámil. Ale neprozradím.

Kdybych jednou chtěla být pohřbena na Olšanských hřbitovech, mohu si už teď zamluvit místo?Ne zamluvit. Můžete dojít na Olšanské hřbitovy, oni vám řeknou, kde jsou volná hrobová místa. Vy si jedno vyberete, uzavřete smlouvu o pronájmu na deset let. To místo pak bude vaše. Nájem byste ale platila už teď „zaživa“. Nelze si provést rezervaci a čekat, až někdo zemře. Cenu stanovuje Ministerstvo financí. Skládá se to ze dvou položek - ze samotného nájmu hrobového místa a ze služeb s nájmem spojených, které znamenají, že hřbitovní správa se o hřbitov stará, teče tam voda, je posekaná tráva, v zimě prohrnuté cesty. Nejdražší ceny jsou v Praze, protože podle výměru ministerstva je ceník odstupňován podle počtu obyvatel.

Které hřbitovy jsou v Praze nejžádanější?Každý člověk preferuje něco jiného. Někomu se líbí malé hřbitovy, nemá rád velké. Někdo chce být pohřben poblíž známých osobností, jiný preferuje hřbitov něčím specifický, třeba dobou, kdy byl postavený. Často se hovoří o Slavínu na Vyšehradě, významné jsou samozřejmě také Olšany. Mezi malými krásnými hřbitovy jsou Hlubočepy, Malvazinky. Ty mají svoje kouzlo a nejsou tak známé. Ale třeba na Šumavě, v Krkonoších, v Orlických horách, na Moravě - všude najdete malebné hřbitovy.

Nedochází na nich pomalu místa?Ne, protože u mnoha hrobů končí nájem a lidé už ho neobnoví nebo už nejsou dědicové. Hroby pak jsou znovu k dispozici. Původní ostatky nemusí být vždy vyzvednuty. Můžete pronajmout hrobové místo a řeknete nájemci, že už tam byl někdo pohřben. Kosti se pak často soustředí třeba k nohám nebo v hrobce do malé rakve. V případě, že je tam nový nájemce z nějakého důvodu nechce, vyjmou se a dají opět do společného úložiště.

Takže po mnoha letech se v podstatě do společného pohřebiště dostane téměř každý?Nemusí to tak být. Mnohdy je držena nějaká rodová linie. Rodina při sobě drží, nájem hrobu nebo hrobky přechází z dědy na otce, na syna. Takže po staletí vždy zůstává někdo, kdo má ke hrobu právní vztah.

Hrobník má být zdatný a za řemeslo se nesmí stydět

Potřebuje hrobník speciální vzdělání? Proto jste založil Cech hrobnický?Cílem cechu primárně nebylo vzdělávání, ale hlavně ukázat, že je to řemeslo, které je důležité, a že hrobník není někdo, kdo ve všech jiných profesích selhal a má třeba problémy s alkoholem a návykovými látkami, jak si mnoho lidí myslí. Hlavním cílem bylo tedy vyzvednout hrobnické řemeslo na úroveň ostatních řemesel, aby o hrobnících lidé nemluvili jen pejorativně, jako o ožralcích.

Předpokládám, že hrobník by měl být fyzicky zdatný, co dalšího by se měl naučit?Zdatný být má, ale hlavně musí mít k tomu řemeslu vztah. Nesmí se za něj stydět a měl by nějakým způsobem i sám sebe rozvíjet a vzdělávat. Je to profese, kde je třeba mít určitou inteligenci, chování a znalosti například z pohřbů jednotlivých náboženství, zákonu o pohřebnictví, umět zachovávat důstojnost, společensky se chovat a kulturně vyjádřit účast s pozůstalými. Do založení cechu hrobníci žádnou možnost učení řemesla neměli.

Letos ale cech plánuje ukončit činnost, takže končí i možnost učit se hrobnictví?Nekončí. Léta jsme spolupracovali se střední technickou školou Zelený pruh. Tam se podařilo akreditovat vzdělávání hrobníka a byl tam založen cvičný hřbitov. Škola pak vzdělávání převzala. Hrobník na ní může získat profesní kvalifikaci. Není to sice výuční list, ale v žebříčku vzdělanosti ten člověk už pokročí. Bylo by pěkné, kdyby existovalo i učiliště. Obce ale prozatím nemají povinnost mít hrobníka.

Říkal jste cvičný hřbitov?Ano, to je místo, kde je postavena podzemní hrobka, dva urnové hroby, lze tam vykopávat hrob, učit se manipulovat s krycí deskou, spouštět rakev a provádět další aktivity. Je to důležité, protože učit se na hrobových místech, které jsou v nájmu fyzické nebo právnické osoby, nelze. Stejně tak na cvičném hřbitově nevadí, když dojde k poškození krycí desky.

Jsou i dívky - hrobnice?Ano, jsou tam také, ale není jich tolik. Není to proto, že by to nezvládaly. Ale spíše protože tato profese nemá dobrou pověst, je ostrakizovaná. Někdy, když řeknete, že jste hrobník, někdo vám ani nepodá ruku. Bude trvat ještě dlouhá léta, než si hrobníci vydobudou místo na slunci.

Ve volném čase hrobničím

Vy osobně jste se setkal s nějakými předsudky?Ano. Když řeknu, že učím na fakultě, lidé uznale kývají. Když pak ale řeknu: „A jsem hrobník,“ tak odpoví: „Proboha, proč?“ Jako kdyby to bylo něco špatného.

Přitom pro vás je hrobnictví i koníček.Ano, ve volném čase hrobničím. Nemůžete samozřejmě pro zábavu pracovat na velikánském hřbitově, jako jsou Olšany, ale na malém vesnickém hřbitově, kde je osm, deset pohřbů za rok v pohodě. Je to manuální práce, a ta je výborná. Protáhnete si při tom svaly, vyčistíte hlavu a máte dobrý pocit. Pokud je pohřeb důstojný a pozůstalým se „líbí“, tak pak máte radost z dobře vykonané práce.

Když jste šéfoval Olšanským hřbitovům, pořádal jste akce Hřbitovy žijí. O co šlo?Cílem bylo ukázat řemesla, která jsou spojena s provozováním hřbitova, to znamená hrobníky, kameníky, truhláře, tesaře, zahradníky. Hřbitov totiž nejsou jenom hrobníci. Málokdo si uvědomuje, že když si od někoho kupujete krásné vánoční svíčky, tak tentýž člověk vyrábí i svíčky na pohřby. Stejně tak květinářka vyrábí i výzdobu pro pohřby. Hřbitovy tedy skutečně svým způsobem žijí. Měli jsme tam třeba také vernisáž obrazů i infostánek.

Nesetkával jste se s tím, že to někomu přišlo nedůstojné?Jen s jedním člověkem, podle kterého to bylo znesvěcení svatých polí, ale vesměs převažovaly vždy pozitivní reakce.

Pražské Olšanské hřbitovy jsou zajímavé i pěknou a svým způsobem „divokou“ přírodou.Ano je tam dokonce i zvěř. Jsou to vlastně takové plíce Prahy - padesát hektarů lesa na jednom místě. Je to klidné, krásné místo, kam lidé chodí relaxovat, studenti se tam učí.

Nemáte z těch všech nebožtíků a pohřbů ve vašem životě někdy noční můry? Nebojíte se občas, třeba v noci, na hřbitově?Nebojím, ale mám k hřbitovům a ke všemu, co tam je, samozřejmě velký respekt. Nedovedu si představit, že někteří lidé jsou schopní na hřbitově jít na toaletu nebo si z vedlejšího hrobu vzít svíčku.